Pouští a pralesem

21.09.2009

Název zdroje: Respekt Datum vydání: 21.09.2009 Nadpis: Pouští a pralesem Podtitulek: Ekologická katastrofa, nebo naopak záchrana matky přírody? Spor o kácení stromů na Šumavě je sporem o to, k čemu vlastně jsou nám naše nejdivočejší hory dobré. Strana: 50 Rubrika: téma Autor: MAREK ŠVEHLA Ročník: 20 Číslo: 39 Náklad: 26526 Odkaz: http://respekt.ihned.cz/ Oblast: Časopisy - ekonomika a politika

Cesta do jednoho z nejhezčích koutů šumavské divočiny - k ledovcovému Plešnému jezeru - vede po asfaltce, na kterou by se pohodlně vešel menší náklaďák. Hustá síť těchto silnic je paradox Šumavy, dědictví někdejšího pohraničního pásma za ostnatým drátem, kde se vojenská auta potřebovala hlavně rychle pohybovat. Vojáci ze Šumavy odešli, asfaltky zůstaly. Teď se po nich dá dobře jezdit na kole, s kočárkem nebo pořádat hromadné pochody, jako byl ten, co tu první zářijovou sobotu uspořádal bývalý normalizační velitel tankové divize ve Slaném Zdeněk Zbytek, teď obchodní partner ruských firem, a hlavně jihočeský lídr Sdružení přátel Miloše Zemana. Mezi pochodujícími samozřejmě nechyběl ani tento svérázný expremiér - v manšestrácích, svetru a teniskách, obklopen svými "přáteli" z klubu, včetně ministrů své někdejší vlády Kužvarta, Fencla či Eduarda Zemana. Kromě nich jsou tu starostové okolních obcí, pohlaváři kraje, senátoři. Cílem akce je zjistit, jak vypadá kůrovcová kalamita na jednom z nejcennějších míst šumavského národního parku. Organizace šlape bezvadně. Po několika přestávkách na cigaretu a výhledech na vykácené kusy lesa se v cíli pochodu u jezera návštěvníkům otevírá pohled na koberec uschlých smrků, který se táhne nahoru na hřeben. "Jsem sice z Moravy, ale vyrůstal jsem v lese," dává generál Zbytek na srozuměnou, proč se cítí kompetentní tohle shromáždění moderovat. "Teď promluví pan profesor a k němu bychom měli mít úctu a poslouchat," poučí pak posluchače a předá slovo univerzitnímu seniorovi, který řekne všem shromážděným, že takhle správný les rozhodně nevypadá. "Hospodařím tady šedesát let a můžu to potvrdit," potvrzuje jeho slova muž z pelotonu. "Já tady dělám vědu dvacet let a říkám, že tohle kolem je základ zdravého lesa," oponuje jeden z mladších vědců Jihočeské univerzity, kteří se k Zemanově družině přidali. "Pod uschlými smrky za několik desítek, možná stovek let vyroste přirozený les různého stáří," uklidňuje ředitel Národního parku Šumava František Krejčí, který mezitím k Plešnému jezeru za Zemanem také dorazil. Pak se expremiéra snaží přesvědčit, že usychání lesa tady není žádná novinka. "I za vás jako za premiéra uschlo na Šumavě čtyři sta hektarů lesa," říká Krejčí. "Dal bych si cigaretu," pronáší trochu znuděně Zeman a natahuje ruku k jednomu ze svých dvou bodyguardů. "Tak se pojďme podívat dovnitř do lesa," navrhuje ředitel parku v naději, že tam bývalého premiéra o dobré kondici lesa přesvědčí. Had postav směřuje po úzké pěšině mezi suché smrky. Pod zpřelámanými pahýly stojících kmenů je změť popadaných klád, keřů a malých stromků tak hustě, že by tudy nešlo projít. "Tohle je mrtvý les," pronáší někdejší ministr životního prostředí Miloš Kužvart. Jak si vysvětluje, že se obě strany nedohodnou ani na tak elementární věci, jestli je nějaký les živý, nebo mrtvý? "Máme na to jiná kritéria," říká Kužvart. "Vy se nebudete večer budit hrůzou, až se vám bude o tomhle zdát?" dodává s pohledem na záplavu suchých, polámaných smrků Kužvartův kolega, bývalý ministr zemědělství Jan Fencl. "Kdybychom byli v hospodářském lese, pak je suchý strom špatný, tohle ale není hospodářský les," zkouší vzdorovat náměstek ministra životního prostředí František Pelc. "Ten les samozřejmě mrtvý není, Miloš Kužvart tomu jako geolog vůbec nerozumí." Zeman mezitím poslouchá výklad ředitele parku Krejčího o obnově přirozeného lesa, brzy se ale jeho pozornost stáčí jinam. "Kdybyste tu otevřel malou chaloupku jako hospůdku a prodával tu čaj, byl byste aspoň trochu užitečný," oznámí s úsměvem Krejčímu a kyne na cestu zpět. Režie Zemanova zájezdu pak vrcholí na tiskové konferenci, kterou generál Zbytek v závěru dne svolává v místním malém muzeu. "Nehájím tu žádné politické ani podnikatelské zájmy, přijel jsem, protože mám rád les," oznamuje Zeman a dodává, že všechno sežere kůrovec a už žádný les nevyroste. Spolu s ním řeční starostové místních obcí, Zemanovi oblíbení exministři, zástupce kraje. Dohromady pronášejí jakousi obžalobu vedení národního parku. Hlavním mottem je kůrovec, starostové ale ještě dodávají, jak se jim pod kuratelou byrokratů z národního parku těžce dýchá. "Park násilně přeměňuje Šumavu na divočinu, česká legislativa ale pojem divočina nezná," rozčiluje se jedna ze starostek. Pak se všichni shodnou, že se s nimi vedení parku nebaví. "Kdybych byl šéf parku, tak se uklidím někam do ústraní," vynáší závěrečný ortel Miloš Zeman. Krátce nato generál Zbytek startuje svoji toyotu a veze přítele Miloše domů.

Nechat ležet

Návštěva ekipy bývalého premiéra na Šumavě byla jednou z lavin, které se teď na vedení národního parku valí. Důvodem je nechuť kácet a odklízet v bezzásahových zónách stromy napadené kůrovcem. "Celá Šumava bude sežraná," předpovídá jihočeský senátor Tomáš Jirsa. Jihočeský hejtman Jiří Zimola dramaticky slibuje, že vyhlásí stav ohrožení, a vydává protestní petici, kterou přijel do Budějovic podepsat i aktivista z Pražského hradu Václav Klaus. Celý tento frontální útok na vedení parku má svoji logiku. Po létu vrcholí rekordní kůrovcová kalamita, po níž zůstává téměř devatenáct kilometrů čtverečních stromů v národním parku suchých (jen letos přibyla pětina - asi 300 hektarů). Na druhou stranu nejde zatím o "celou Šumavu", jak straší senátor Jirsa, ale necelá čtyři procenta rozlohy parku. V posledních týdnech se navíc rozhoduje o tom, jak se bude dál v přírodně nejcennější české rezervaci hospodařit. Přitom názorů je víc a zájmy jednotlivců, firem i kraje velké. Emoce houstnou a dobře se prodávají veřejnosti. Stačí k tomu jen několik dobrých fotografií nečekaně rychle schnoucích šumavských lesů. Po orkánu Kyrill před dvěma lety totiž zůstalo na vrcholcích Šumavy ležet víc než čtyři sta hektarů lesa. To pro každého lesníka normálně znamená pohotovost: stromy se musí rychle rozřezat a odvézt, jinak se rozmnoží kůrovec. Stromy ale popadaly v místech, kde už od roku 1991 pravidla tehdy zřízeného národního parku vylučují možnost kácet a zpracovávat dřevo. Les by se tu měl ponechat svému přirozenému životu. Martin Bursík proto jako ministr životního prostředí, a tudíž hlavní arbitr nad národními parky rozhodl, že se tohle pravidlo dodrží a dřevo se v nejpřísněji chráněných částech parku nechá ležet. I s argumentem (podle kritiků cynickým), že se tím vlastně přeměna smrkové plantáže v něco přirozenějšího a odolnějšího urychlí. Výsledkem je kůrovcová kalamita, která nyní už druhým rokem sestupuje do nižších pater Šumavy. Park se snaží kůrovce zastavit mohutným kácením v zónách s nižším stupněm ochrany, největším, jaké park za dvacet let zažil. Dnes se může zdát, že problém kůrovce a usychání Šumavy se objevil až v posledním čase za ministra Bursíka. Není to ale pravda. Bursík usychání výrazně popohnal, první vlny však přišly v 80. a 90. letech, kdy tu byly menší polomy a kůrovcové kalamity. Stromy se tehdy z velké části také nechaly ležet (v 80. letech kvůli špatnému přístupu za dráty, později už úmyslně). Koncem 90. let však tehdejší ředitel parku Žlábek pohled na kůrovcovou kalamitu nevydržel a pod dohledem ministra za ČSSD Kužvarta začali v nejcennějších partiích Šumavy kácet, aby po vzoru hospodářského lesa kůrovce zastavili. Tomu padly za oběť hektary lesa na cenných slatích pod Modravou, tedy v samotném jádru národního parku. Ekologičtí aktivisté na to odpověděli blokádou pralesa na česko-rakousko-německém trojmezí, kde se mělo kácet taky. I přes toto kácení v prvních, nejcennějších zónách se ale usychání lesa stejně nepodařilo zastavit, takže třeba v unikátních oblastech kolem Malé Mokrůvky dnes vidíme stovky hektarů suchých stromů z konce 90. let. (Kůrovec se pak zastavil víceméně samovolně.) Názory co dál se opět různí. V principu jde ale o problém, zda máme stromy v národním parku udržovat v co nejlepší kondici podle laických měřítek, nebo nechat v Česku žít kus lesa svým životem i za cenu, že na to třeba i desítky let nebude hezký pohled. Oč jasnější je názor biologů a ekologů (jsou obvykle pro druhou možnost), o to větší politikum z kůrovce vzniká. V sázce je tak nejen osud parku a jeho vedení, ale i další využití Šumavy jako takové. Vítejte ve sporu o šumavskou divočinu.

Až přijde Kyrill

Jak tomu všemu vlastně rozumět? Vraťme se krátce o dvacet let zpět. Psal se rok 1990 a Česko mělo tehdy řadu chráněných krajinných oblastí, ale jen jeden národní park. Navíc park, u kterého nad takovým označením panují pochybnosti. Přestože totiž Krkonoše mají přírodně velmi cenné partie alpinského charakteru, jde o lidmi zcela podmaněnou oblast, oázu turismu, kde jsou i unikátní části přírody návštěvníkům dobře přístupné. O nějaké divočině není možné mluvit. Profesionální ochránci přírody proto při popisu Krkonoš používají spíš slova jako lunapark či disneyland. Šumava měla jiný vývoj. Je sice o stovky metrů nižší, ovšem mnohem rozlehlejší. Kolonizace tu začala už za renesance, postupovala ale kvůli těžké přístupnosti zdejších hlubokých lesů velmi pomalu. Pronikali sem dřevorubci, skláři nebo pastevci dobytka, lesy se ve velkém kácely a zase vysazovaly, tamní smrky živily podstatnou část českého a rakouského stavebnictví a poháněly průmysl, až na malé vesnice ale Šumava nikoho do svého nitra nepustila. Žádný Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou či Harrachov tady nevznikaly. O to více to platilo po roce 1948, kdy se Šumava až na své okrajové části uzavřela před okolním světem úplně. Vyrostla tu železná opona a její nárazová zóna, kam běžný smrtelník neměl přístup. Šumavské lesy se staly doménou vojáků a prověřených dřevorubců. Vesnice zmizely nebo se změnily na vojenská stanoviště. Po pádu komunismu se díky tomu zjevil málo vídaný přírodní poklad. Území porostlé jedním z největších lesů v Evropě a přizdobené unikátem v podobě horských smrčin v nejvyšších partiích. První česká vláda řešila, co si s tímto pokladem počít. Politici věštili riziko, že levná, neobsazená půda skončí v rukou kupců z Německa. Navíc tu byl zájem co největší část unikátní odlehlé přírody chránit. Vláda Petra Pitharta proto v roce 1991 rozhodla zřídit na Šumavě národní park. Nutno dodat, z dnešního pohledu velkorysý park - dvakrát větší než park v Krkonoších a třikrát větší než bavorský národní park na jižních svazích Šumavy. Bez výraznější společenské či politické debaty, o niž se tehdy Češi ani neuměli přihlásit. Podle lidí z ministerstva životního prostředí byl možná tenhle nedostatek komunikace počátkem neshody mezi starosty dvaceti dvou vesnic, které se najednou ocitly uvnitř nového parku, a jeho vedením. Neshody, která ze Šumavy udělala jablko permanentního sváru a dnes vrcholí.

Kdo ví, jestli přežijí

Příjezd na Šumavu z českého vnitrozemí možná nejednoho romantika trochu zaskočí. Je třeba se připravit na polorozpadlé kravíny, které v krajině zbyly po komunistickém Státním statku Šumava, vedle vojenských lesů až do konce 80. let největšího zdejšího zaměstnavatele. Na dojmu moc nepřidají ani šedivé omšelé bytovky, které se pro zaměstnance lesů a státního statku stavěly i v malých vesnicích. A pořád jsou tu i relikty zlatých 90. let - nevěstince. Hranice národního parku, zhruba totožné se začátkem bývalého zakázaného pásma, vzhled krajiny nápadně proměňují. Najednou se člověk ocitne ve vyšperkovaných vesnicích plných celkem vkusných staveb - buď tradičních chalup, nebo jejich napodobenin. Mezi nimi jsou natažené zbrusu nové asfaltky, o kterých si mohou například vesnice ve středních Čechách nechat jen zdát. Při postupování do nitra parku návštěvník nejdřív sem tam míjí vykácené mýtiny, neklamnou zprávu o přítomnosti pověstného brouka. Ve vyšších, nejpřísněji chráněných částech parku lze dlouho procházet jen "hezkými" zelenými pásy smrků, ty uschlé se ale stejně nakonec minout nedají. Dojem návštěvníka pak záleží na tom, jak pohled na stovky a stovky uschlých pahýlů snáší. Někoho může změť suchých kmenů, z nichž některé trčí přelámané vzhůru a jiné leží křížem krážem přes sebe, naplňovat pocitem marnosti ze zničené zeleně, jiný v tom může vidět fascinující dílo přírody. Vedení parku věří, že převládají ti druzí, a vychází přitom z rostoucího počtu návštěv níků parku v letošním roce. Oponenti namítají, že jde o zvědavce, které zlákaly katastrofické zprávy o nezadržitelném usychání unikátu. Každopádně jde o fascinující podívanou. Například v místě zvaném Velká a Malá Mokrůvka na jih od Modravy se před zkoprnělým návštěvníkem otevírá tisíc hektarů suchých smrků, které se nezadržitelně rozpadají. Za obzorem na bavorské straně jsou další čtyři tisíce hektarů téhož. V jednom místě je pak stráň, kde se před deseti lety tehdejší vedení národního parku snažilo kůrovcem napadené smrky plošně těžit a prázdnou plochu pak zalesňovat. Sazenice se ale vesměs neujaly a dnes je tu skoro holá pláň. Na druhé straně přes cestu národní park nechal stromy na místě uschnout. Pod pahýly je vidět, že se tam mladým stromům daří. Podle odborníků je to logické, protože suché stromy poskytují živiny, určitou ochranu a oproti zeleným stromům mnohem víc světla. Tuhle oblast dnešní ředitel parku Krejčí rád ukazuje novinářům jako důkaz, že staré stromy sice schnou, pod nimi už ale rostou nové. "Je nesmysl říkat, jestli je takový les hezký, nebo ne," prohlašuje jeden z předních českých odborníků na lesy, předseda vědecké rady šumavského národního parku Jakub Hruška. "Pro nás je prostě takový, jak ho udělala příroda, v tom spočívá jeho cennost." Podle ředitele parku Krejčího teď čeká šumavské lesy složitá cesta přirozené obnovy, jejíž efekt možná nikdo z dnešních návštěvníků neocení. "Vůbec není jisté, že ty mladé stromky, co dnes rostou pod těmi uschlými, přežijí příštích několik let. Záleží na zimě, větru a dalších věcech. Pak ale vyrostou další a ty budou zase o něco odolnější."

Jiná ideologie

Problém ovšem je, že tohle odpůrce projektu šumavské divočiny neuklidňuje. I kdyby nynější kalamita trvala třeba čtyři roky, zasáhne kůrovec velké rozlohy hospodářského lesa. Národní park kvůli tomu kácí rekordním tempem, není ale jisté, jestli je tahle těžba dostatečně rychlá, aby zabránila kůrovci šířit se dál a dál. I zmíněný Jakub Hruška přiznává, že to s jistotou neví, zároveň ale nemá rád poplašné řeči o likvidaci celé Šumavy. "Pokud by to mělo být tak nezvladatelné, tak proč nebyly lesy sežrané už dávno? Kůrovec má omezenou schopnost rozšiřování, kalamity trvají několik let a pak ustupují," namítá Hruška. Ve sporu o kůrovce dnes proti sobě stojí obava laiků z hrozivé kalamity a ztráty zelené Šumavy spolu se zřejmě velkou většinou lesáků zvyklých na tradiční lesní hospodaření. Na straně druhé jsou pak přírodovědci a úřady ochrany přírody s vírou v odvěké přírodní pochody, které byly na chvíli přerušené a teď je šance vrátit je na kousek Šumavy zpět. Vyznavači tohoto přístupu také namítají, že v rámci Česka jde spíš o minimalistický projekt - bezzásahové zóny tvoří v Česku jen dvě procenta celkové rozlohy zdejších lesů, Bavorsko jich má vládním nařízením dvaapůlkrát více. Jenže celostátní čísla šumavské tradicionalisty nedojímají. Jedním z nich je i bývalý československý premiér, dnes poradce jihočeského hejtmana a předseda Klubu českých turistů, Jan Stráský. Podle něj se obě strany nedokážou dohodnout kvůli tomu, že nahlížejí problém ze zcela jiných úhlů. "Celý ten spor je o tom, co je vlastně les. Pan ředitel národního parku vydává za les něco, co teprve vyroste, s tím já ale nechci vést polemiku," říká Stráský ve společenské místnosti jedné z turistických ubytoven na kopci nedaleko Prachatic. "Mě zajímá, kolik procent Šumavy necháme uschnout, to mi ale nikdo není schopen říct. Už teď ale vím, že se to týká celé hřebenové Šumavy, kde se máme smířit s tím, že tam desítky let nebude zelený les. Možná jednou vyroste, my se v něm už ale neprojdeme. A tomu já přihlížet nechci." Jan Stráský by byl rád, kdyby politici rozhodli o zásadním zmenšení bezzásahové "laboratoře, v níž si vědci chtějí pěstovat přirozený les". Na zbytku by se pak mělo proti kůrovci zasahovat cíleně tak, jak se to dělalo za ministra Kužvarta. Tyto představy se zatím realizovat nedaří, politický tlak na vedení parku je ale přesto nesrovnatelně větší, než býval v 90. letech. "Tenkrát jsme v Praze nikoho z politiků nezajímali," říká Jiří Hůlka, předseda Svazu obcí Národního parku Šumava. "Se vznikem krajů se to ale hodně změnilo." Kraje sice nemají vůči národnímu parku žádné výkonné pravomoci, mají ale vliv na politiky v Praze a ti zase na vládu, která prostřednictvím ministra životního prostředí o národních parcích rozhoduje. Podle znalců politického zákulisí krajské politiky provokuje, že o tak značném a cenném území kraje rozhodují místo nich ochránci přírody podřízení jen ekologickému ministerstvu. Zvlášť když brzdí různé stavební plány, jimiž si krajští politici nahání voliče. Příklad z národního parku Bavorský les z druhé strany hranice ukazuje, že přirozená přeměna úhledných lesních plantáží na divočinu vzbuzuje odpor veřejnosti a neobejde se bez silné politické podpory. Bavorský ředitel parku ji měl a vydržel ve funkci dvacet let i díky podpoře premiéra Edmunda Stoibera. Na židli šéfa Národního parku Šumava se vystřídali v posledních deseti letech tři lidé. Nynějšího ředitele Františka Krejčího jmenoval Martin Bursík a na obtížnou misi jej vybavil svým politickým krytím. Jenže Bursík teď odchází z politiky, nynější ministr také do jara odejde a nikdo další z předních politiků se zatím k strategii ředitele Krejčího nehlásí.

Chceme být v parku

Ředitel Krejčí a lidé z ministerstva životního prostředí však své koncepci věří a pokračují dál. Šumavský národní park má jako jediný v Česku šanci získat druhý stupeň (z celkových šesti) světové certifikace národních parků. Z toho sice žádné přímé výhody nevyplývají, jde ale o prestiž, o ocenění mimořádných přírodních hodnot, o které se stát umí starat. Pokud chce Šumava ocenění dostat, musí své bezzásahové zóny ještě o něco zvětšit - podle plánu parku to má být z dnešních zhruba 21 procent z celkové rozlohy parku na asi 30 procent. To by se podle jednání ministra Ladislava Mika se starosty regionu z minulého týdne mělo stát do deseti let a starostové zatím tento plán neodmítli. O přežití koncepce šumavské divočiny ale budou rozhodovat i další věci, nejen kůrovec a kácení stromů. Obcím od začátku vadí přísný režim, kdy nad každou stavbou, kulturní, sportovní či jinou akcí bdí správa parku a její razítka. Obce si na to při každé příležitosti stěžují a v poslední době mají zastání kraje. "Národní park je správcem majetku a zároveň správním orgánem. Tím vzniká konflikt zájmu, kdy park uděluje výjimky sám sobě," říká ředitel Jihočeského krajského úřadu Luboš Průša. Podle náměstka ministra životního prostředí Františka Pelce ale v tomto případě neexistuje kompromis. "Na naší straně je hluboký filozofický argument - chráníme největší přírodní hodnoty, a proto je logické, že se rozhodování koncentruje v našich rukách," namítá Pelc. "Proto se to jmenuje národní park, a ne krajský nebo místní park." Podrobnější pohled však ukazuje, že úroveň debaty mezi parkem a obcemi není přes různé nářky úplně špatná. Obce mají své zástupce ve skupině, která řeší plán péče - strategický dokument parku na příštích deset let. Oslovení starostové také připouštějí, že dnešní ředitel, místní rodák a jejich dlouholetý známý, komunikuje s radnicemi mnohem lépe než jeho předchůdci. Nedávno také poprvé sepsaly park, obce a kraj své návrhy na různé stavby a další investice. Vyšlo při tom najevo, že existuje jediná neshoda, a to je lanovka na Smrčinu. Jde o letitý spor o lyžování v horní části Lipna, kde na rakouské straně hraničního hřebene stojí velký lyžařský areál. Češi si napřed chtěli vybudovat svůj vlastní. Místo však spadá do prvních zón národního parku, jeho vedení proto stavbu sjezdovek vyloučilo, a Češi mezitím začali jezdit lyžovat na rakouskou stranu, zatímco přespávají v Čechách. Místní politici tedy přišli s velmi kompromisním návrhem: rozšířit chatrnou silnici do Rakouska a postavit pouze lanovku na vedlejší, méně chráněný kopec, po níž by se lyžaři ráno na rakouské sjezdovky dopravili. Průsek pro lanovky už je navíc od vojáků z 80. let hotový. Za projekt lobbuje kraj, Miloš Zeman i prezident Klaus. Ředitel národního parku sjezdovku vylučuje s tím, že v národním parku prostě není možné kvůli stavbám kácet les a odkrývat jej další hrozbě polomu. Podle svých slov je ale přístupný kompromisu, čímž by možná mohla být ona lanovka. Vedení ministerstva to ovšem nevidí růžově. "Je tam velmi kvalitní smíšený les s fragmenty pralesa," namítá náměstek Pelc. "Jsme v Čechách a my máme obavu, že když se povolí lanovka, tak dřív nebo později tady budou chtít i lyžovat." Národní park dráždí starosty svojí reklamní kampaní, v jejímž rámci láká návštěvníky na návštěvu "divočiny". Na druhou stranu obce nesouhlasí s variantou, že by byly podobně jako v Bavorsku z národního parku vyňaty. Mají totiž strach, že by přišly o dotace, díky nimž teď mají výrazně vyšší rozpočty než srovnatelné obce v okolí, což je zcela jasně vidět i na jejich vzhledu. Jak tedy celý spor dopadne? To je otázka. Krajští politici chtějí jasně vymezit nejpřísněji chráněné zóny a dál je nezvětšovat. Podle dostupných názorů se ale zdá, že pokud opadnou emoce, mohly by všechny strany společný názor na další rozvoj šumavské divočiny najít.