Divočina je součást naší identity, říká Miko

24.08.2009

Název zdroje: Slovácký deník, Vyšlo také v: Hranický deník, Kroměřížský deník, Valašský deník, Zlínský deník ; Havlíčskobrodský deník, Vyšlo také v: Jihlavský deník, Pelhřimovský deník, Třebíčský deník, Žďárský deník; Opavský a Hlučínský deník, Vyšlo také v: Bruntálský a Krnovský deník, Frýdecko-Místecký a Třinecký deník, Havířovský deník, Karvinský deník, Moravskoslezský deník, Novojičínský deník; Žatecký a lounský deník, Vyšlo také v: Českolipský deník, Jablonecký deník, Liberecký deník, Pražský deník; Sokolovský deník, Vyšlo také v: Domažlický deník, Chebský deník, Karlovarský deník, Klatovský deník, Plzeňský deník, Rokycanský deník, Tachovský deník; Blanenský deník, Vyšlo také v: Brněnský deník, Břeclavský deník, Hodonínský deník, Vyškovský deník, Znojemský deník; Berounský deník, Vyšlo také v: Benešovský deník, Boleslavský deník, Kladenský deník, Kolínský deník, Kutnohorský deník, Mělnický deník, Nymburský deník, Příbramský deník, Rakovnický deník; Táborský deník, Vyšlo také v: Českobudějovický deník, Českokrumlovský deník, Hradecký deník, Chrudimský deník, Jičínský deník, Jindřichohradecký deník, Krkonošský deník, Náchodský deník, Orlický deník, Pardubický deník, Písecký deník, Prachatický deník, Rychnovský deník, Strakonický deník, Svitavský deník Datum vydání: 24.08.2009 Nadpis: Divočina je součást naší identity, říká Miko Podtitulek: Přelomová zpráva poprvé popíše stav české přírody. Upozorňuje na churavění lesů i na ubývání volné krajiny kvůli rostoucí zástavbě. Strana: 9 Rubrika: Ekonomika Autor: DALIBOR DOSTÁL Ročník: 20 Číslo: 197 Náklad: 252466 Odkaz: http://www.slovacky.denik.cz/ Oblast: Regionální deníky - Olomoucký a Zlínský kraj

Chystám klíčovou dohodu, která by měla ukončit dlouholeté spory na Šumavě, říká v rozhovoru pro Deník ministr životního prostředí Ladislav Miko.

Nechal jste vypracovat přelomovou Zprávu o stavu přírody v České republice. Má být hotová až koncem srpna, ale už asi tušíte, jaké hlavní závěry tato inventura české přírody přinesla... Samozřejmě vám všechny závěry z hlavy nevyjmenuji, ale zkusím nastínit nejvýznamnější oblasti. První je změna naší krajiny v posledních dvaceti letech, tedy od roku 1989. Zpráva dokumentuje, co lidé v zásadě sami pociťují: jak se rozrůstají města, často velmi nekontrolovaně, a zabírají ornou půdu, jak se vyvíjí intenzita hospodaření v zemědělství. Další okruh se týká jednotlivých přírodních stanovišť, biotopů. Popisujeme, kde je jejich stav uspokojivý i kde je velmi špatný.

Kde je ta situace nejhorší?

To se takhle jednoduše říci nedá. Ale překvapivě ze zprávy vychází, že významné negativní trendy se odehrávají v zemědělské krajině, kde to téměř nikdo nečeká. Ani stav našich lesů není v řadě případů dobrý. Jemnější detaily bych opravdu nechal na čtenářích zprávy.

Kdy se k ní budou moci dostat?

Vtištěné podobě ji uvolníme veřejnosti 15. září, předtím ji budou mít k dispozici kolegové z vlády. Ale ještě bych se chtěl vrátit ke třetí důležité oblasti, kterou zpráva obsahuje. A to je velmi obsáhlý materiál o druzích, počínaje rostlinami až po různé druhy živočichů. Trval jsem na tom, aby byla zpráva doplněna velkým množstvím konkrétních příkladů. Aby si lidé dokázali představit, co ten proces složitě popsaný odbornými termíny fakticky znamená.

Například?

Například co to je, když mluvíme o fragmentaci krajiny, kdy se rozdrobují populace jednotlivých druhů. Stejně tak, co to znamená, když říkáme "tady se nám daří záchrana". Třeba u dravců. Přibývají některé druhy, kdysi téměř vyhubený sokol stěhovavý, sokol raroh. Aby si lidé udělali konkrétní představu, je ve zprávě vyčísleno, že před několika lety jsme neměli žádné nebo jedno hnízdo a teď jich máme sedm. Je sice báječné, že jejich počet vzrůstá, ale sedm hnízd je stále strašně nízké číslo.

Zmínil jste, že jedním z problémů je fragmentace území. O dokončení biokoridorů, jakési "zelené sítě" umožňující migraci vzácných druhů, se však léta jen mluví...

Myse samozřejmě snažíme zprovoznit nástroje, které už máme k dispozici, především Územní systém ekologické stability. Ale rovněž kompenzační opatření vůči bariérám v krajině. Typickým příkladem je ekodukt, který umožní zvířatům překonat dálnici, která pro ně představuje bariéru. Pochopitelně je to dost složitá věda, najít správné umístění těchto prvků, aby byly funkční. Teď jde o to, aby byly pochopeny a akceptovány, ne jako prvek, který zdražuje dálnice, ale jako prvek, který kompenzuje jejich negativní efekty.

Na jaře jste uspořádal v Praze konferenci o evropské divočině. Bylo to první takto významné setkání na toto téma. Za jak dlouho si podle vás Evropa zvykne, že divočina nemusí znít exoticky a nepatřičně ani na našem kontinentě?

To se ptám sám sebe také. Jedním z cílů konference bylo připomenout, že taková území máme nebo můžeme mít.

Ale také přivyknout evropské prostředí na tento pojem. Ono je to totiž velmi zajímavé, jak je pro nás toto slovo atraktivní, když si ho spojíme s Afrikou nebo Jižní Amerikou, a současně je strašákem, když si ho spojíme s Evropu. To je velmi zvláštní rozpor. Protože divočina je věc, která je z hlediska turistiky, rekreace, biodiverzity a řady dalších prvků veskrze pozitivní, a navíc náš život v Evropě nijak zásadně neovlivňuje. Tím, že v současnosti jde o jedno procento území Evropy, měli bychom být spíše rádi, že ji tady máme. Myslím, že za jejím negativním vnímáním je jakási psychologická bariéra, která vychází z kořenů evropské civilizace, kdy pojem divočina znamenal něco nebezpečného, co je potřeba přeměnit a přizpůsobit člověku. A naopak v Africe ji vnímáme jako rekreační oblast, kam se půjdeme podívat na krásná zvířata. Teď jde o to, prolnout tato dvě pojetí a naučit se být hrdí na to, že i v˙Evropě máme území, která jsou stejně atraktivní pro Afričany i Američany, jako je pro nás zajímavá jejich divočina.

Jak jste zmínil, neporušená příroda se udržela v Evropě na posledním procentu území. Má vůbec šanci se rozšířit v hustě zalidněné, kulturní krajině plné infrastruktury?

Kdybych tomu nevěřil, tak by konference byla jenom o části toho problému. Čím více jdeme v Evropě na západ a na jih, tím méně můžeme těchto původních panenských částí přírody najít, snad s výjimkou vysokých pohoří. A čím dále také jdeme tímto směrem, tím více místní lidé přírodu postrádají, tím více ji vyhledávají, tím více jezdí někam, aby ji mohli vidět. Čili v rozvinutějších částech Evropy je vůle, udělat něco pro to, aby se alespoň na některých plochách původní příroda vrátila. Mluví se tam o takzvaném rewildingu, o "znovuzdivočení". My tomu říkáme restaurace nebo restituce původního stavu, nebo renaturalizace. Když se podíváte na mapu Evropy, kde jsou plochy, které mají potenciál vrátit se do přírodního stavu a nejsou v nějakém významném konfliktu s jinými zájmy, tak ten potenciál se přibližuje někde k pěti procentům.

Když se řekne divočina, její ochrana či rozšiřování, řadu lidí určitě napadne: A k čemu je to vlastně dobré?

Těch důvodů je mnoho. Má to i etický rozměr, protože je to v podstatě součást identity našeho kontinentu. Až budou ve všech městech stejné druhy okrasných dřevin, stejné topoly, stejné olivy, stejné platany, tak si najednou všimneme, že už přestal být rozdíl mezi tím či oním městem. Zatímco když tu máme původní přírodu s velmi charakteristickým souborem druhů, tak to je to, čemu říkáme: Tady jsme doma v Evropě. Pro každého je ikonou Afriky lev, antilopy, nosorožci nebo sloni, Jižní Ameriky papoušci ara nebo jaguáři... Pro nás je to původní evropský les s medvědem, vlkem a dalšími místními druhy. Jakmile toto ztratíme, ztratíme část identity, jak kontinentu, tak sebe sama. Je to i otázka zodpovědnosti vůči dalším generacím Aby vůbec měly šanci poznat něco, co tady původně bylo, když už toho zbylo tak málo.

A další důvody, proč je divočina pro Evropu potřebná?

Důležitá věc, kterou jako biolog vnímám velmi silně, je umožnit pokračování přirozených evolučních procesů. Když si připustíme, že člověk, jako asi nejúžasnější výdobytek evoluce, je produktem přírodních procesů, měli bychom mít možnost sledovat přírodní evoluční procesy, které nejsou ovlivněny naší velmi masivní činností a působením na naše okolí. Je třeba si uvědomit, že evoluce vždy vychází z velmi široké základny možností, ze kterých vždy vyselektuje něco, co velmi dobře sedí na konkrétní podmínky. Jestliže zrušíme širokou základnu a budeme pracovat jenom s těmi specializovanými druhy, možností dalšího vývoje bude prostě méně.

K nejzachovalejším přírodním oblastem Česka patří Šumava. Přesto se ani zde nepodařilo po patnácti letech fungování parku vyhlásit bezzásahová území na souvislé ploše pokrývající alespoň dvacet procent jeho rozlohy! Kdy k tomu konečně dojde?

Musím říci, že problém Šumavy je problém hlavně proto, že byl nesmírným způsobem zpolitizován. Myslím, že to Šumavě škodí a že si to pomaloučku všichni aktéři začínají uvědomovat. V konečném důsledku ani tak moc nejde o to, jestli se budeme hádat, že na této konkrétní plošce se bude či nebude zasahovat.

Ale jde o to, mít nějakou komplexní představu, co se na Šumavě bude dít do budoucna, v delším časovém období. Podle mě alespoň do roku 2020. Mám ambici přijít s projektem, kterému říkám buď Velká dohoda o Šumavě, nebo nověji Vize Šumava 2020. Shromažďuji představy jednotlivých aktérů, jak by si představovali svoje další fungování na Šumavě, ať už z pohledu rozvoje obcí, nebo z pohledu rozvoje turistiky, nebo z pohledu ochrany přírody. To vytvoří předpoklad pro to, aby mohli i naši další partneři, obce, kraje a tak dále, souhlasit s vyhlášením prvních zón na scelených územích.

Myslíte si, že máte šanci uspět?

Jestliže máme ve střední Evropě území, které má potenciál se zčásti stát divočinou, pak je to právě na Šumavě. Zdůrazňuji zčásti, protože jsem nikdy neříkal, že Šumava je velkoplošnou divočinou. Jsou tam některá území , která jsou divočinou a která lze spojit do většího celku, jenž může fungovat samostatně na přírodních procesech. Z důvodů, které jsem před chvílí zmínil, vnímám jako naši povinnost dát přírodě na Šumavě šanci. Ale nemělo by být předmětem diskusí, že je to proti lidem. Naopak je to pro lidi. Věřím, že se dohodneme na tom, že bude jádro Šumavy ponechané přírodě, že budou části Šumavy, které budou k dispozici lidem, a že budou části Šumavy, kde se bude standardně lesnicky hospodařit.

Není to ale příliš málo v době, kdy sousední bavorský park míří k bezzásahovému území na pětasedmdesáti procentech rozlohy?

Není. Tento přístup je správný, zvláště když se snažíme, aby na sebe bezzásahové zóny přeshraničně navazovaly s Národním parkem Bavorský les. To znamená, že v evropském kontextu vytváříme opravdu velké území, které má přírodní dynamiku a svoji nespornou hodnotu. Proto nemám problém říkat, že pro tuto chvíli Šumavě stačí bezzásahová území tak, jak jsou nastavena. Tedy 21 procent plus 9 procent v přechodové fázi. Je tam dost prostoru a hlavně dost práce na to, abychom s tím územím pracovali.

Po říjnových volbách se vracíte zpět do Bruselu. Čemu se budete prioritně věnovat po půlroční přestávce na českém ministerstvu? Co bude nejvíce "hořet" z věcí, kterými jste se předtím zabýval a které jste musel na půl roku opustit?

Rok 2010 je mezinárodním rokem biodiverzity. Když jsem odcházel, připravovali jsme se intenzivně na stanovení nového cíle pro ochranu druhové rozmanitosti. Hlavním politickým cílem pro evropskou biodiverzitu bylo zastavení poklesu druhové rozmanitosti v Evropě do roku 2010. Jako Evropská komise jsme konstatovali, že jsme nastavili řadu správných nástrojů, dosáhli jsme dílčích úspěchů, ale cíl naplněn nebyl. V roce 2010 bude třeba stanovit nový politický cíl. A to není jednoduché vyjednat, dohodnout, a je tam samozřejmě podstatné, že to musí schválit šéfové evropských států. Další věc, kterou považuji za mimořádně důležitou a kterou jsem sám rozjížděl a byl jsem jedním z původců této myšlenky, je zpracování podrobné studie o ekonomickém významu biodiverzity a ekosystému.

Bude v době ekonomické krize těžší prosazovat ochranu životního prostředí, výdaje na ochranu druhů či jejich stanovišť?

Na jednu stranu potřebujeme stanovit politický cíl, ale na druhou stranu potřebujeme znát ekonomické souvislosti. Proto je klíčová zmíněná zpráva o ekonomickém významu biodiverzity. Ta zpráva jednoznačně ukazuje, že když nebudeme biodiverzitu chránit, tak na to ekonomicky doplatíme. Čili mluvit o tom, že v době ekonomické krize se nevyplatí chránit přírodu, je naprosto nesprávné. Protože tím jenom říkáme, že souhlasíme s většími náklady, které přijdou za pár let.

Do kodaňského summitu o klimatu zbývají poslední měsíce. Podaří se politikům najít shodu a přikročí k výraznému snižování emisí?

Jednoznačně ano. Já jsem dokonce slyšel i od těch nejtvrdších vyjednavačů, kteří mají nejrůznější výhrady k evropskému postoji, že Kodaň je příležitost, kterou nesmíme promrhat.

Bude dohoda o snížení emisí dostatečně ambiciózní?

Bude složité dosáhnout toho, čemu bych říkal optimální řešení. Nevylučuji to, protože politici se velmi často nakonec dokáží dohodnout, ale je rozhodně s otazníkem, jestli ta ambice bude úplně naplněna. Ale myslím si, že i kdybychom se dostali řekněme na dolní limit toho intervalu, který podle vědců vede k tomu, že se situace zásadně zlepší, považoval bych to za úspěch.

To by znamenalo snížení emisí skleníkových plynů o kolik procent?

Zpráva vědců říká, že potřebujeme snížit emise o 25 až 40 procent. Kdyby se podařilo dohodnout se na těch pětadvaceti, považoval bych to za velmi dobrý výsledek.

Do jaké míry může veřejnost evropským politikům věřit, že to s ochranou klimatu myslí vážně, když na jedné straně mluví o snižování emisí, na druhé podporují takové projekty jako biopaliva, jejichž spalování podle vědců ničí klima o sedmdesát procent více než spalování ropy? Alespoň co se týká biopaliv produkovaných v Evropě.

Dovolil bych si začít tím, že bych zpochybnil to číslo. Existují nejrůznější výpočty a jde o to, která biopaliva vezmete v úvahu. Jsou biopaliva, která jsou v tomto ohledu pod úrovní ve srovnání s fosilními palivy, ale je pravda, že jsou i biopaliva, která jsou nad touto úrovní. Já osobně jsem k biopalivům poměrně skeptický. Takže to neříkám proto, že bych je chtěl jednoznačně jenom obhajovat, ale biopaliva jsou nesporně jedním ze zdrojů, které je třeba využívat. Komise si je toho vědoma. Kromě toho, že propaguje biopaliva, tak jasně řekla, že se musí stanovit podmínky udržitelnosti biopaliv. A stanovila, že míra úspory proti fosilním palivům musí být alespoň třicet procent. A pouze za těchto podmínek je možné biopaliva využívat.

Celé znění rozhovoru s ministrem Ladislavem Mikem si můžete přečíst na wwww.denik.cz/miko

"Čím dále jdeme v Evropě na západ a na jih, tím více místní lidé přírodu postrádají, tím více ji vyhledávají."

Ladislav Miko, ministr životního prostředí