Martin Říha, Ponaučení z Českého Švýcarska, Lidové noviny

05.09.2022

Konzervativci a progresivisté

"Konzervativci" dávají přednost cíleným a bezodkladným zásahům proti škůdcům, postupnému nahrazování vykácených jedinců novými sazenicemi již žádoucích cílových druhů dřevin, a tím i kontinuálnímu zalesnění, kde starší stromy chrání ty mladé před kalamitami klimatickými, a "ředění" původních stejnověkých monokultur jinými druhy chrání naopak původní porost od kalamitního rozšíření biotických škůdců.

Změna druhové i věkové skladby porostu tedy probíhá postupně v řádu desítek let a pozemky určené k pěstování lesa nezůstávají ani dočasně bez porostu. Předpokládá to ovšem trvalou péči, sledování porostů a okamžité zásahy, když jsou ohroženy předměty ochrany. "Progresivisté" přišli na popud přírodovědců s názorem, že "příroda si s obnovou zdravého lesa poradí nejlépe sama, bez lidských zásahů". Při tomto průběhu "přirozených procesů" bez lidských zásahů byl zjevně podceněn fakt, že na rozsáhlých plochách pozemků určených k plnění všech funkcí lesa tím na dlouho, zhruba nejméně na 30 let, zmizí žírem škůdců nebo klimatickou katastrofou dospělý porost, takže některé žádoucí mimoprodukční funkce nebudou plněny vůbec a některé jen v omezené míře.

Jde především o schopnost jímat oxid uhličitý a generovat kyslík, ochránit odkrytou půdu před vodní a větrnou erozí, "vyčesávat" ze vzdušné vlhkosti vodní srážky, jímat vodu a zastíněním půdy bránit jejímu odparu, brzdit povrchový odtok vody při tání sněhu či po prudkých srážkách, a tím chránit toky a sídla podhůří před povodněmi, být vhodným ekotopem pro chráněné rostliny a živočichy, kteří tvořili vlastní předmět ochrany, být zdrojem poučení a kvalitním rekreačním zázemím. Pravda, nakonec se rány zacelí, zčásti náletem semen, zčásti odnožením z nezničených kořenů či pařezů, ale pokud šlo původně o skutečnou druhovou monokulturu, jen stěží docílí taková spontánní obnova žádoucí druhovou pestrost. Nepochybně je to lákavý předmět zkoumání pro přírodovědce, ale obyvatelé a podnikatelé v zasaženém území a jeho okolí se stávají nechtěnými rukojmími takových experimentů – a mohou na to na dlouho doplatit, jako se to teď stalo v Národním parku České Švýcarsko.

Porušení klíčové podmínky

Princip "bezzásahovosti" začali progresivisté prosazovat novelou zákona o ochraně přírody a krajiny především pro I. a II. zóny národních parků a chráněných krajinných oblastí jako jakýchsi laboratoří, kde lze tyto samoobnovné procesy zkoumat.

Navzdory masivnímu odporu části vědecké sféry, samospráv krajů, měst a obcí, mnohých nevládních zájmových organizací i samotných lesníků se jim podařilo tuto novelu prosadit v Poslanecké sněmovně i v Senátu, ačkoliv obsahuje několik závažných chyb a nedostatků z hlediska dlouhodobé udržitelnosti takového hospodaření v lesích ve středoevropském kontextu velké hustoty sídel a dalších legitimních zájmů v území.

Byla tak porušena klíčová podmínka dlouhodobé udržitelnosti čehokoliv, včetně péče o lesy, kterou je vyváženost podmínek environmentálních (a to všech, nejen těch, které se zastáncům bezzásahovosti hodí), s podmínkami sociálními a ekonomickými. Ignorování tolika námitek a jejich uplatňovatelů muselo skončit nějakým neštěstím. Nejnázornější ilustrací toho byla souhra několika faktorů, které se zasloužily o požár více než tisíce hektarů lesů v Národním parku České Švýcarsko. Nejen dlouhodobé období beze srážek a sucho související s globální změnou klimatu, nejen kůrovcová kalamita v monokultuře smrčin a borů, nejen fakt, že území je atraktivní turistickou destinací se spoustou obcí a osad zaměřených na rekreaci a cestovní ruch, nejen nekázeň některých návštěvníků ignorujících zákaz rozdělávání ohňů v lese, ale také bohorovná pasivita Správy NP, která pod praporem "bezzásahovosti" ponechala stát mrtvé souše "podestlané" suchými spadlými větvemi a spoustou suchého jehličí, při naprosté absenci jakýchkoliv protipožárních opatření.

A zatímco ředitel Správy NP dokonce uvažoval o možnosti nehasit požár, protože i ten patří k přírodním procesům, po kterých si příroda údajně pomůže s obnovou nejlépe sama, hasiči bojovali jako o život o záchranu sídel, nemovitostí na okrajích lesa, hotelů a dalších rekreačních zařízení, a nakonec i o skutečné původní předměty ochrany v národním parku, kterými jsou lesy a skalní útvary pískovcové krajiny, její krajinný ráz, chráněné druhy rostlin a živočichů a koneckonců i životy lidí, kteří tam hospodaří.

Varování

Že něco muselo být špatně – počínaje legislativou přes plány péče až po skutečný management chráněného území –, musela nakonec připustit i ministryně životního prostředí ČR Anna Hubáčková (nestranička za KDU-ČSL). Doufejme, že když už selhala představivost, co vše by mohlo být v ohrožení, než to nastalo, že se alespoň všichni poučí z toho, co se doopravdy událo. V tomto případě není pravda, že "po bitvě je každý generálem". Mnoho generálů varovalo už před bitvou – hasiči, starostové obcí, senátor a starosta Krásné Lípy Zbyněk Linhart, senátor a starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa a mnozí další také v případě Šumavy. Ta na své prozření teprve čeká, protože vzhledem k horninovému podloží i porostům ještě tolik nevyschla. Je to varování před oborovou slepotou a specializací ignorujícími širší věcné, teritoriální a časové souvislosti při rozhodování o veřejných zájmech. Pořád se některým lidem včetně vědců musí připomínat, že stolička dlouhodobé udržitelnosti má tři rovnocenné nohy – environmentální, sociální a ekonomickou – a jedině se všemi třemi stejné důležitosti je stabilní, nekulhá a nepadá. Sobecké prosazování jen jednoho z těchto pilířů, a je jedno kterého, je cestou do pekel.

Hřešilo se a dodnes na některých místech hřeší především proti potřebě druhové diverzity a různověkosti porostů