Ing. Vladimír Krečmer, CSc. - dopis senátorovi Tomáši Jirsovi

25.04.2018

Vážený pane senátore, obracím se na Vás ve věci svobody slova a šířícího se jevu cenzury, jevu omezujícího publikaci dokonce vědeckých prací „nhodících se“ panujícím nadšeneckým názorům zájmových skupin např. ve vytváření „divočin“ v kulturní a obytné krajině. Dovolím si představit se znovu vzhledem k času, jenž uplynul od výstavy v pražské Písecké bráně a našich kontaktů. Byl jste tam v doprovodu prezidenta pana prof. V. Klause, jemuž jsem díky Vám předal odbornou publikaci o kauze NP Šumava a protikladných právních předpisech. Jako výzkumný pracovník jsem se desítky let v týmu zabýval s lesy a vědeckými podklady pro nakládání s nimi – tedy pro lesní politiku státu. Snažili jsme se věcně upřesnit a zveřejnit to, co naše zákonodárce vedlo po převratu 1989 k tomu, že se v našem zákoně o lesích (289/1995) objevilo velice moudré ustanovení: lesy jsou nenahraditelnou složkou životního prostředí – rozumí se krajinné prostředí obyvatelstva kulturní a obytné krajiny. Takže je to zákon, jenž úpravami nakládání s lesy chrání životní prostředí lidí. A není jediným – např. též zákon vodní zakazuje konkrétní činnosti nebo přikazuje konkrétně nečinit, co by krajinné prostředí poškozovalo. Je bohužel tuzemskou specifikou, že např. zákon o ochraně přírody a krajiny (114/1992) přes jeho název nikterak nehleděl k tomu, že ve střední Evropě je krajina po staletí zkulturněná jako krajina výrobní i obytná. A na právo životního prostředí i pro lidi pamatuje zákon 17/1992 výslovně v § 2. Zavedla se však legislativní praxe, která tato hlediska ochrany životního prostředí lidí ruší zrušením platnosti jmenovaných zákonů pro lesy ve správě Ministerstva životního prostředí. Výsledky vědecké práce našeho týmu, jenž zkoumal reálné vazby lesů a prostředí krajiny – závěry dlouholetých vědeckých projektů, porovnávané s obdobnými evropskými závěry v obou, železnou oponou tehdy oddělených částí kontinentu, prošlé oponenturami a schválené ministerstvy MLVH ČSR i MLVH SSR – počaly se přes odpor dřevařské lobby uplatňovat dík dozoru Ministerstva vědeckého a technického rozvoje ČSR jako obecně závazné právní normy v obhospodařování lesů naší kulturní krajiny od začátku 80. let. Situace se ovšem vyvinula tak, že dřevařská lobby zamezila vydání potřebných dílčích předpisů komunistickými způsoby přes ÚV KSČ. Její představitel Ing. Z. Bluďovský DrSc., s gustem publikoval, jak Lesní závod, jenž by pracoval podle obecně závazné právní normy, špatně by dopadl zanedbáním „silnějších“ norem k produkci dřeva. Po převratu 1989 se dřevařská lobby týmiž ráznými postupy těchže lidí postarala, aby norma pro zabezpečení kvantity a kvality vody pro vodní zdroje nebyla převzata a nebyla upravena v nových podmínkách vlastnictví „nemovitostí les“. Čas v Evropě dospěl v 70. letech až k ustavení nové hospodářské složky lesního hospodářství – lesnických služeb environmentálního a sociálního charakteru. Co horšího u nás: téma vědeckých podkladů pro zajištění stavu lesů krajiny jako nenahraditelné složky životního prostředí bylo v odpovědné sekci na MZe ČR zcela opomenuto v transformaci lesního hospodářství. Stamiliony Kčs na vědecké projekty v Československu byly vlastně vyhozeny a pozoruhodné investice pro lesnických výzkum jednoduše zničeny – některé jsou dodnes v lesích patrné zakopané v zemi.
Představitelé klasického, výlučně jen dřevo produkujícího lesnictví po léta jen naznačují, že je zatím dost času zabývat se lesy jako složkou životního prostředí cíleným hospodařením. Je tomu tak při vědomí nebo nevědomí přestože 1. elity evropského lesnictví si už od konce 50. let minulého století povšimly rychlého rozvoje evropské civilizace a začaly pracovat k úpravě cílů i smyslu lesnictví, aby předešly dnešním problémům; 2. objevil se zájem veřejnosti o vazby lesů a vody v krajině v důsledku sucha počínaje rokem 1947, vědce zaujala možná globální změna podnebí, později i možných krutých důsledků ve stavu lesů přemnožováním škůdců po děsivém experimentu tehdy protizákonné „bezzásahovosti“, pojaté do státní praktiky v novém miléniu ministrem RNDr. M. Bursíkem, jenž ohlásil osobní odpovědnost za dění po orkánu Kiril. Lesy Šumavy byly fantem politických záměrů. Jinak s lesy zamýšlela vláda schválením „Zásad lesnické politiky“ (2012). Situace se politicky silně zhoršovala v novém miléniu ofenzívou biologické zájmové skupiny s novou ideologií, která uchvátila nejvyšší státní instituci životního prostředí. Naše lesnictví velmi trpí dvěma ideologiemi: dřevařská hobby plynule léta pokračuje s jediným ideovým hlediskem, charakteristickým pro ideologii ekonomismu, jenž se lavinovitě šířil světem s důsledky od 80. let. Pokládám za pozoruhodné, jak v tuzemsku jsme se k ní přidali v lesnictví jako první v Evropě: jediným hlediskem je dynamika zisků. Zásady ekonomismu se vůbec nehodí pro výrobu dřeva na pni, produktu s výrobní dobou mnoha desetiletí. Mezinárodní politologický institut Hamburk v roce 1990 měl ekonomismus za „návrat do stavu ekonomie zpět před Karl Marxe“ jako marné varování. Lesy jako složka krajinného prostředí formuje přírodní procesy podle přírodních zákonů jak biologických, tak také fyzikálních. Politikové a jejich makroekonomové či právníci tohle nechápou, protože v jejich školách nikdy o nich neslyšeli. Pokud jsou politiky dosazeni lesy spravovat, lesy oni klidně spravují, aniž by o tomto objektu něco věděli. Tak tomu bylo u nás již v přípravě nového zákona o lesích a v novém miléniu i rovnou na generálním ředitelství LČR s.p. Zřejmě stále nevěděli nic z historie: už dříve byl průšvih ve světě s nevyhnutelnými, logicky katastrofickými následky (New Zealand, 80. léta). Analýza se samozřejmě nemohla objevit v lesnickém tisku. Podobně je tomu s částí úžeji specializovaných vědců-biologů, jejichž jediným hlediskem v přetváření krajiny je absolutní respekt k Přírodě, která podle environmentalistické ideologie „vše co činí, vždy jen dobře činí“. Pojem přírodních živlů z hlediska lidí v kulturní krajině prostě zmizel u nadšenců. V archivu mám dopisy a prožil jsem rozhovory s vysokoškolskými pedagogy, které jsou dokladem jejich úzké specializace a tudíž nevědomosti o lese jako ekosystému v kulturní krajině. Nemají patrně potuchy o přírodních zákonech, podle nichž vznikají přírodní procesy při jimi způsobené změně stavu lesů v krajině. Ochranou přírody jsou přece chráněné jakékoliv přírodní procesy, které vzniknou experimenty se stavem lesů v krajině, prostě nadšence pro divočinu výslovně vůbec nezajímají. Tyto jevy označují jako fámy lesníků, přestože je vědy lesnické i environmentální zjistily, popsaly a varovaly během 200 let na všech čtyřech kontinentech s lesy,
Že jde o to, aby přírodní procesy nepřestupovaly hranici národního parku a nevtrhávaly do kulturní krajiny jako přírodní živly a nepřinášely škody na majetku, zdraví ba i životech obyvatelstva a na infrastruktuře kulturní krajiny – to vysokoškolského ekologa podle jeho písemného vyjádření vůbec nezajímá. Má ten nezájem na stavu lesů platit i pro stát? Důsledkem velmi charakteristickým je v novém miléniu po osobních změnách na MŽP v roce 1999 a za následovníků po ministru RNDr. M. Kužvartovi rozvoj příznaků strachu, obav z následků publikací jiných vědeckých závěrů, tedy také rozvoj cenzury zmíněné v úvodu. Můj tým se s ní výrazně setkal i v jednotlivcích. Jde nejen o odmítání vědeckých a odborných prací v obavách redakcí, ale třeba i v tom, že se otevírají možnosti publikovat co se „nehodí“ jenom na internetu jako uzpůsobené texty třeba např. jako „pohádky“ v Neviditelném psu, jejichž vědeckou podobu kolega profesor Mendelovy univerzity nedostal do tisku! Mám za to, že stav dospěl do stádia, kdy ohrožuje demokratičnost našeho politického systému a měli by se toho ujmout se vší vážností zastupitelé a zákonodárci. Proto se obracím na Vás, vážený pane senátore, tak dlouhým dopisem.