Českobudějovický deník – Jan Ziegler: Říkají mu Král Šumavy

07.08.2017

Nedávno nechal na samé hranici, ve své milované Bučině (1200 m n. m.) postavit pamětní obelisk zdejšímu rodákovi básníkovi Johannu Peterovi v podobě kamenné otevřené knihy. Jeho zásluhou zde byla také obnovena replika části tzv. Železné opony. On sám by chtěl žít na zelené Šumavě, jak vypadala do odsunu Němců v roce 1946. I když ví, že tento sen se mu už nesplní. František Talián je však skutečným milovníkem Šumavy, obnovuje staré, chátrající pozůstalé stavby s citem k přírodě, obnovuje staré křížky, staví památníky… S šumavskou nestorkou Květou Pěničkovou postavili při Vltavě u Františkova pomník převaděčům a odhalili jej za přítomnosti ředitele Rádia Svobodná Evropa Pavla Pecháčka a předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděždy Kavalírové.

Stavíte památníky, obnovujete staré křížky, co vás k tomu vede?

Stavím nejen památníky a obnovuji nejen staré křížky – má činnost na Šumavě a péče o ni je daleko širší a pohybuje se nejen v oblasti materiální, nýbrž i v oblasti duchovní a mravní. Vychází z šumavských tradic a z kontinuity střídání čtvero ročních období, vychází z piety ke krajině a lidem v ní, z respektu a úcty k předkům a jejich těžké práci: Spolu s paní Květou Pěničkovou a vyhnanými dřívějšími německými obyvateli jsme rekonstruovali kapli v Šindlově, postavil jsem kříž na zdevastovaném hřbitově na Knížecích Pláních, byl jsem stěžejním sponzorem při rekonstrukci kostelů ve Lštění, v Bohumilicích, v Pohoří na Šumavě a v Pohorské Vsi… Z bývalého zbořeného pivovaru v Kašperských Horách jsme vystavěli léčebné bylinné lázně a podchytil jsem místo a život obnovením alespoň jediné původní stavby, jakožto pozůstatku po zaniklých, rozbořených obcích (Bučina u Kvildy, Knížecí Pláně, Polka). Zrenovovali jsme zdevastovaný, rozstřílený hřbitov u rozbořeného kostela v Knížecích Pláních, v současné době přestavuji bývalou pilu v Kvildě na sanatorium … Zachovávám vlastně zaniklá lidská sídla, rozbořené vesnice při „železné oponě“ jako připomínku na doby, kdy v nich pulzoval čilý život a byly kvetoucími vesnicemi. V rovině duchovní, současné, pořádáme česko-německé červencové poutě u obnovené kapličky na Bučině, zveme lidovou kapelu ze sousední přeshraniční obce Fünsterau ke hře v obnoveném hotelu Alpská vyhlídka na Bučině, atd…

Co to pro Vás znamená, když se řekne Šumava?

Především pro mne Šumava znamená domov. Katolický spisovatel v emigraci dr. Jan Čep říká, že domov je tam, kde má člověk své mrtvé. Já jsem se na Šumavě, na vesnici kousek od Vimperku narodil, a mám tam pochované své předky. Bohužel, spousta lidí bylo ze Šumavy vysídleno a ztratili své kořeny, zatímco noví dosídlenci své kořeny zdaleka nezapustili. Takže já mám své kořeny tady na Šumavě a mám tu i své mrtvé.

Takže ta Vaše láska k Šumavě vznikla prakticky od doby, kdy jste začal vnímat svět?

To asi ano, jsem takřečeno odkojen Šumavou. Myslím si, že to má každý v sobě, že nejhezčí vztah má člověk k místu, kde se narodil. „Co tam furt nahoře „na Němcích“ hledáš?“ – tázávala se mne maminka, když jsem se pozdě večer vracel z cest. „Krásu, maminko“, odpovídal jsem jí, „krásu. A nostalgický stesk. A nedávnou minulost. A mlčení. A ticho. A tajemno. A prales. A tetřevy. A močály. A pevnůstky. A zbourané vesnice a samoty. A stopy a střepy po životě odsunutých dřívějších obyvatel – šumavských Němců. A staletou historii. A stezky se soumary se solí. A historky hajných o pašerácích a podloudnících, o převaděčích a pytlácích. A pranostiky. A pověry: o ohnivých snopech nad močály, o vytí divoké honby, o božím trestu, o víře a o pokoře“.

Jak vzniká taková láska k přírodě?

Především, musí se chodit pěšky. A pro hlubší vnímání je nejlépe chodit sám. Zpočátku, od mých 17 let, jsem jezdil sám, ostatně do doby než jsem potkal svoji ženu, tak jsem chodil sám do divadel i do kina, protože mě Ti ostatní rušili. A tak jsem jezdil i sám na vandry, spával pod širákem, a cítil se u toho moc svobodný. Později jsem ve svém nakladatelství vydal knihu známého propagátora trampingu a skladatele trampských hitů Boba Hurikána. Jednou jsem byl takhle v Bavorsku, bylo to ještě za komunistů v osmašedesátém, kdy bylo takové uvolnění, a já přešel hranice ve Strážném do Philippsreuthu pěšky, jen tak s batohem a šel dál podél hranice, již na bavorské straně. A tam jsem narazil ještě na takovou tu klasickou bavorskou hospodu, ne jak jsou dneska ty pochromované, hliníkové, ale tu poctivou, zakouřenou, kde seděli chlapi s fajfkami. Já tenkrát nepil pivo, tak jsem se paní hospodské zeptal, jestli nemá mléko. Ona řekla, to víte, že jo, otevřela dveře ze šenkovny a byla v maštali a donesla sklenici s mlékem. Takhle to bylo všechno v jednom, pod jednou střechou - v symbióze živnost - hospodářství atd. Škoda, ty doby jsou nenávratně pryč.