Neviditelný pes: Zdeněk Opatrný: Devátá vlna

16.02.2017

Nevím, kolik a jakých dalších „kolegů“ tuhle poštu současně obdrželo. Netuším také, kolika čtenářům tohoto článku něco řekne jméno Ilja Erenburg. Sovětský spisovatel , básník, novinář židovského původu, řadící se k avantgardě dvacátých a třicátých let minulého století. Vzdělaný a vtipný. Ve své tvorbě většinou až extrémně levicový a krutý, zejména v době Velké vlastenecké války. A patřičně ideologicky jednobarevný v období poválečném. Přesto v době mých gymnaziálních studií považován za autora, co se „dal číst“. K mé milované literatuře patří povídkový soubor Dýmky, kouzelná je jeho adaptace z roku 1966 zfilmovaná Vojtěchem Jasným. V roce 1953 vyšlo pokračování Erenburgova válečného románu „Bouře“, s názvem „Děvjatyj val“. Tedy Devátá vlna. Názvem majícím svůj dávno známý podtext. Ta legenda je velice stará.Na wikipedii najdete tuto informaci : „Devátá vlna je metaforické označení pro vyvrcholení negativní gradace, které vychází z námořní legendy, že devátá (nebo devátá z devátých) vlna je vždy největší, nejsilnější, nejhorší. V původním významu po deváté vlně přijdou menší vlny, které opět gradují k další deváté vlně, zatímco v přenesených významech je devátá vlna často chápána jako poslední, ať už ve smyslu všezničující (pak již nezáleží, co přijde po ní), anebo ve smyslu zatěžkávací zkoušky, kdo ji přežije, má vyhráno (po deváté vlně nastane uklidnění).“ Popravdě – budu si tu devátou erenburgskou vlnu muset znovu přečíst, možná ji mám ještě někde na půdě naší chalupy. Nic si z ní nepamatuji a nijak toho nelituji. Daleko větší dojem na mne však kdysi, v leningradské Ermitáži, udělal Ajvazovského obraz téhož názvu, z roku 1850. Jak by ne, kdo uměl/umí lépe malovat moře, než on... Ajvazovskij - Devátá vlna Ale zkusme pokračovat v metafoře. Jistě, „vyvolávání vln“ je účinná složka arzenálů jakéhokoliv společenského, resp. politického boje. Nadto předvolebního. Hnutí Duha je ovšem zvládá dlouhodobě, profesionálně a vůbec skvěle. Nebudu komentovat dikci oné výzvy. Jednobarevnost a jednostrannost je trvalým fenoménem obdobných akcí, kdepak nějaká „vyvážená informace“, jejíž potřebu různá media neustále vzývají. A čtu-li podesáté, posté floskule typu „chcete, aby se Šumava změnila v lunapark s asfaltovými cestičkami?“, už mne snad ani neiritují. Četbu jsem měl navíc s bonusem. Shodou okolností jsem v tomtéž dopoledni shlédl další díl kultovního seriálu Nedej se! Uvedla jej kauza „omluvy senátora Veleby“.. Pan senátor dostal prostor na pár minut, hlavními živě účinkujícími byli jeho oponenti. „Největší z křikloun z druhé strany, co mu jeho obec dala darem nový dům...“, tedy zřejmě starosta Modravy pan Antonín Schubert, byl pouze zmíněn, nikoliv viděn či slyšen. Samozřejmě nebyly citovány „jeho“ argumenty, zmíněnou novelu téměř bod po bodu cupující (kdo byste je snad chtěl znát, oslovte ho). Tož si tak uvažuju : Kolik takových vln asi ještě kolem současné či další novely dotyčného zákona bude? Dojde-li až k deváté, co z té „zachráněné Šumavy“ zbude? Ale to vlastně nevadí, přece Kiryll byl taky požehnáním, že. Závěrem ještě jedna moje senátní vzpomínka, už málem tři roky stará. Tehdy se projednával tuším „krajský“ návrh obdobné novely. V živé diskusi byla citována mj. fimfárovská povídka Jana Wericha „Jak na Šumavě obři vyhynuli“. Znáte-neznáte ? Přečtete si. Inu není nad to vrhnout co nejdelší stín, třebas podfukem. Ale můžete následně vyhynout.