Ukončí přirození nepřátele gradaci?

25.08.2011

Mladá fronta Dnes

Radomír Mrkva, přírodovědec

Fórum čtenářů o Šumavě

Jak se z médií opakovaně dozvídáme, aktivisté, členové Hnutí DUHA a někteří vědci, např. předseda stínové vědecké sekce Rady NPŠ doc. Hruška zjistili v místě blokády Na Ztraceném vysokou mortalitu kůrovce a spekulují o přirozeném konci gradace na Šumavě. Poznatek, že v centru ohnisek gradace a postupně na postiženém území dochází k zvyšování mortality, je lesnické vědě dobře znám. Popsán byl také specifický typ gradace lýkožrouta smrkového, který se vymyká klasickým gradačním typům. Tento kůrovec má svou přirozenou funkci destruenta v euroasijské smrkové tajze a zde musíme hledat důvod jeho ekologické výbavy a schopností velkoplošně zahubit les ve stadiu zralosti a nastartovat jeho přirozenou obnovu. Gradace začíná tak, že jsou napadány polomy, kde se kůrovec hekticky namnoží a začne napadat okolní stromy a šířit excentricky do okolí. V těchto místech s určitým zpožděním narůstá tzv. odpor prostředí (množí se parazitoidi, patogeni atd.) až do stavu téměř totální mortality populace kůrovce. Specifikem gradace lýkožrouta smrkového je ale to, že část populace, líhnoucí se v ohniscích, migruje do okolí, často do značných vzdáleností. Zde vznikají satelitní ohniska, kde se kůrovci opět bezproblémově množí. Tento způsob unikání "odporu prostředí" je pro lýkožrouta příznačný a je příčinou velkoplošných disturbancí lesa. To vysvětluje, proč se ve středoevropském prostoru s rozvinutým smrkovým hospodářstvím považuje kůrovec, hned po větru, za nejvýznamnějšího škůdce smrkového lesa. Uvedené poznatky lze aplikovat v NPŠ zejména proto, že zde nejsou přirozená lesní společenstva (věkově i prostorově strukturované smíšené lesy i typy čistých smrčin), ale bývalé jednověké smrkové hospodářské lesy. Také zde začala gradace ponecháním části polomů, často roztroušených, přirozenému vývoji. Ten, bohužel, v "nepřirozených" lesích nastartoval vznik ohnisek s popsaným scénářem vývoje mortality. Znamená to, že v současnosti se setkáváme se situací, kdy je pomístně mortalita vyšší, jinde minimální. Zjišťovat, jaká je kde mortalita, je neobyčejně složité, protože se obvykle týká silně napadených stromů, kde kůrovec končí vývoj, ale hned vedlejší strom může být čerstvě napaden, kde se populace zdravě vyvíjí. V terénu proto lze jen stěží postupovat výběrově, něco pokácet, něco ponechat. Ponechané stromy budou s největší pravděpodobností napadeny později, třeba populacemi z okolních ohnisek. Z toho vyplývá, že pokud opravdu chceme mít na Šumavě přirozené lesy, musí se obnovit s pomocí člověka, protože člověk je během uplynulých staletí devastoval. Kůrovec není "architektem přirozeného lesa", jak tvrdí aktivista RNDr. Vlašín, a divočina, po které tolik prahne MVDr. Bláha, nemusí být mrtvý les. Úsilím současného vedení NPŠ je chránit procesy, které povedou k nastolení přirozených lesů, s převážným zastoupením buku, značnou příměsí jedle a ve vyšších polohách smrku. Lýkožrout je v těchto podmínkách nepřirozeným elementem, a je nutno ho hubit na celé ploše NPŠ.