Ještě jednou o kůrovci aneb Jak to bylo dřív

19.08.2011

Ještě jednou o kůrovci aneb Jak to bylo dřív

Českobudějovický deník

MARIE POLÁŠKOVÁ

18.08.2011

Proti tomuto nepříteli se musí bojovat rychle a nezdržovat se jednáním, či napadený les kácet, nebo nekácet. Zelené lesy, to je pro naši planetu nejvíce kyslíku, a proto je musíme chránit, napadené stromy odstranit a obnovit nový les. Mnoho mých vrstevníků si jistě i dnes vzpomene, jak jsme při této akci, odkůrování poražených stromů, pomáhali. Bylo to v 50. letech v polesí Poněšice nad Vltavou, kde kůrovec napadl několik hektarů smrkového lesa. Vzpomínám, jak hajní neúnavně sháněli brigádníky, kde se dalo. Školáci, vojáci, lidé ze vsi i z okolí pomáhali, aby se kůrovec nemnožil a neničil další stromy. Pozdě večer se každý den poněšickou návsí ozýval zvuk brusek, aby bylo nářadí připravené na další den. Jen díky tomu, že nikdo nebránil tomuto postupu, bylo zachráněno několik dalších hektarů smrkového lesa. Po čase se zase brigádně sázely mladé smrčky a těm se velmi dobře dařilo na prosvětlených pasekách. Dnes je tam vysoký několikahektarový zdravý les. Kdo jednou četl knihu od spisovatele Jana Vrby, jistě obdivuje, jak citlivě popisuje přírodu celou, psal i o stromech, jak si šeptají o svých bolestech. Když občas zajedu do rodné vísky v poněšických lesích, dumám, které ty švarné velikány jsem zasadila právě já.