BROUCI v hlavě

31.03.2011

Název: BROUCI v hlavě Zdroj: Instinkt Datum: 31.03.2011 Autor: Dan Bárta Odkaz: http://www.instinkt-online.cz

Co má společného kůrovec s tsunami? A raněná medvědice s národním parkem? Zajeli byste na piknik do pořádné divočiny? Dan Bárta píše pro INSTINKT o tom, jak nemoderní je bojovat s přírodou.

Co jeden hloupý pokazí, sto moudrých nenapraví (české přísloví). Ona: "Příroda je nepřítel, a proto se musí proti ní bojovat - opravdu jste autorem této věty?" On: "Myslím, že ano. Těm, co pochybují, že i tento pohled na přírodu je správný, bych doporučil, aby prožili tsunami, horskou bouři nebo přirozený požár. Vhodné by bylo i setkání se zvířetem, které je silnější než člověk. Myslím, že člověk by se neměl chovat, jako že je pán přírody. Ale na druhou stranu nemůže jen na přírodu koukat s tím, jak je na něj hodná." Lidi naplácají spoustu kravin a i nad touhle by se dalo povzneseně mávnout rukou. Jenže kontext to jaksi nenechá volně odplynout. Tato slova totiž nepronesl v předminulém století v malarickém záchvatu ve své termity prožrané chatrči člen Ligy moluckých lovců a sběračů na konci období dešťů, ale ředitel našeho největšího národního parku, dlouholetý turista Jan Stráský. Najedený, v teple a suchu. V interview roku 2011. Ředitel dočasný, prozatímní, dosazený bez náležitého výběrového řízení, člověk s nulovou přírodovědeckou či lesnickou erudicí, podle všeho namol opilý mocí - jinak by mezi jeho první nápady jistě nepatřilo předělat logo parku, protože je na něm suchý strom...

Když to nejde silou, musí to jít ještě větší silou

Jakpak si asi takový drsňák představuje boj proti tsunami? Olemovat velikananánskou betonovou stěnou všechny kontinenty by chtěl? Nestačilo by zdolat něco menšího? Třeba lavinu? A tak náš veliký, mocný a odvážný lídr (náčelník, pozn. překl.) v rozhodném boji proti lavině velí z plošiny vysokozdvižného vozíku srovnat Sněžku se zemí... Ne že by bylo nutné to zmiňovat, jenže se to hodí: týden po tsunami jsem pomáhal odstraňovat její následky na cejlonském pobřeží. Horizontální déšť se sněhem, viditelnost na délku paže a náhlý pokles teploty o hodně, hodně stupňů mne zastihly 4200 metrů nad mořem. Bez spacáku a náhradního oblečení ve venezuelských Andách. Hasil jsem křídlo požáru ve východoaustralské buši, opouštěl spěšně tábor vyplavený přívalovými dešti na Rio Arajuno. A včera i předevčírem jsem, mimochodem, potkal na pražském Míráku pitbulla! Nic z toho ve mně ale nenávist k přírodě nevygenerovalo. Ani pocit permanentního ohrožení ne. Soucit s postiženými, to ano, trochu té beznaděje taky, rovněž uctivý odstup a pokus o bdělý střeh, ale ani jeden z těchto zážitků mne do boje proti přírodě nepovolal ani náznakem. Dokonce bych spíš řekl, že naopak.

Böhmerwaldská

1. listopadu 1856 se shromáždila v želnavském revíru navzdory sněhové vánici (proti které se tehdy bojovalo - podobně jako dnes - čepicí, kabátem a rukavicemi) skupina šestačtyřiceti střelců a pětasedmdesáti honců a jali se pročesávat krajinu. Jejich cílem nebylo nic menšího, než společnými silami najít, vyplašit, obklíčit a dorazit jednu raněnou medvědici střední váhy, posledního medvěda hnědého v českých zemích. Povedlo se, nikdo kromě medvědice o život nepřišel. Šťastným střelcem byl lesnický mládenec Jan Jungwirth a v bojové pozici vycpaný méďa je k vidění v zámečku Ohrada u Hluboké. V Čechách je dobojováno, pane řediteli, už dávno. Dobojováno a vyhráno na celé čáře. Prostě vymalováno! V Čechách se divoká zvířata silnější než člověk počítají už skoro tři století na jednotlivé kusy a o kompletním suchozemském potravním řetězci uzavřeném vrcholovým predátorem - tedy velkou šelmou - se dá dneska hovořit jen potichu v Beskydech. Dostatečně velké území, na kterém by člověk historicky nějak nehospodařil, už v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nenajdeme. Naše nejneprostupnější lesy v pohraničních horách byly v době, kdy bylo dřevo v podstatě jedinou energetickou surovinou, několikrát vykáceny a opětovně rekultivovány. S hospodářskou úpravou lesů na inženýrské bázi, která se v praxi většinou projevovala jako plošná výsadba jednodruhových a stejnověkých porostů rychle rostoucích jehličnanů, především smrků a borovic, se začalo už v první půli osmnáctého století. Jakkoliv si naši předkové za tuhle lopotu zaslouží obdiv a uznání, můžeme dnes takové lesní hospodaření směle považovat za přežitek.

Pořádat svůj chaos

A co území, na kterých člověk od intenzivního obdělávání dobrovolně ustupuje? Kde nechává "volnou ruku" přírodním procesům? Kde "jedná, aniž zasahuje"? Kromě maloplošných národních přírodních rezervací, zapomenutých a ladem ponechaných koutů by to měly být především národní parky, nebo alespoň jejich jádrové zóny, tedy jejich ekologicky nejcennější, lidskou činností nejméně zasažené, co nejpůvodnější a nejzachovalejší oblasti. Zákon o ochraně přírody a krajiny tvrdí, že: "Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením." V jiném paragrafu stojí, že "na celém území národních parků je zakázáno hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch." Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) je národním parkem chráněné území udržované především pro ochranu ekosystémů a pro rekreaci. Ekosystémem se myslí soubor prvků a - pozor - dějů, které tvoří a ovládají chování určité skupiny živých organismů v jejich prostředí. Buď se soustředíme na prvky, tedy na neživé složky a živé bytosti a na různé vztahy a vazby mezi nimi, nebo na děje - a tady nás spíš zajímají toky energií, koloběhy látek, změny stavů a jejich příčiny a tak dále. V čase, podotýkám. Co je to rekreace, víme stále lépe a lépe, tu definovat netřeba. Všechny čtyři české národní parky zabírají dohromady 1450 km2 (z toho ten šumavský 680 km2), což je 1,8 procenta území České republiky. Když připočtu ty rezervace a zapomenuté kouty, má v naší zemi příroda k divočení, tedy k neoddiskutovatelné přednosti před člověkem (ukotvené v zákoně a v principu věci), celá dvě procenta plochy. Ve skutečnosti je to méně, kvůli zónám odstupňované ochrany, zásahovému managementu, setrvačnému hospodaření, vlastnictví půdy, zástavbě, sítím, turistice a tak dál a podobně, ale nechť. V posledku je to mnohem méně, protože nejsou spojitá. Sto lip ještě neznamená lipovou alej. Jaké byste je chtěli mít, kdyby to bylo na vás? Jak si je představujete, ta dvě procenta? Kus přírody pro ni samu, útočiště pro to, co není člověku k bezprostřednímu užitku, nebo další hezký park pro člověka, velký piknik s křikem a sportem na velice čerstvém vzduchu? Schválně se nad tím zamyslete. Je to otázka přístupu k prostoru a k uvědomění si vlastní síly. Skutečně sebevědomí lidé nechávají své okolí volně dýchat a žít. Vědí, že tím, že si nic nepřisvojují, nic neztrácejí.

Mozkožrouti

Dítě se učí tím, že dospělému věří, napsal rakouský filozof Ludwig Wittgenstein. Vztáhnout tuto větu na člověka a matku přírodu můžete, jistě, ale tak velmi mysticky jsem to nemyslel. Generace našich otců věřila generaci našich dědů, že s divočinou je třeba svádět tuhý zápas. Doba se změnila. Já bych raději, a věřím, že tento pohled na přírodu je správný, aby mi generace mých dětí uvěřila, že neopanovat vše, co se opanovat dá, je příležitostí, kterou by měl moderní, civilizovaný Evropan/ka využít a poděkovat za ni. Ještě je čas. Možná, že šedou kůru mozkovou pana prozatímního ředitele jen napadl nějaký kůrovec. Možná na něj, dlouhodobě oslabeného, něco nalétlo, asi z Hradu, tam je toho hodně. V tom případě by ale bylo záhodno, ve jménu logiky, kterou hlásá, aby se i se svými věrnými podťali, rozřezali a odvezli. Stávají se totiž ohniskem šíření nebezpečných mentálních zplodin, které mohou napadat mozkové kůry jiných lidí a ohrozit tak zbytky české přírody na dlouho, dlouho dopředu.

(Dan Bárta)

---

Hasil jsem požár ve východoaustralské buši, opouštěl spěšně tábor vyplavený přívalovými dešti na Rio Arajuno. A včera jsem potkal pitbulla.

---

Těžař Jan Stráský

Prozatímní ředitel Správy Národního parku Šumava chce vyhlásit kalamitní kůrovcový stav. Ten by mimo jiné umožnil těžit dřevo i v dosud chráněných bezzásahových oblastech. Plán musí schválit ministr životního prostředí. Proti už se ozvali kromě ekologických aktivistů i vědci z České společnosti pro ekologii. Ti si na Stráského už také stěžovali u premiéra Nečase.

Foto: Šumava, šance pro divočinu Foto: Robert Zlatohlávek

Foto: Karel Šanda

Foto: Profimedia.cz

 

 

Co má společného kůrovec s tsunami? A raněná medvědice s národním parkem? Zajeli byste na piknik do pořádné divočiny? Dan Bárta píše pro INSTINKT o tom, jak nemoderní je bojovat s přírodou.

Co jeden hloupý pokazí, sto moudrých nenapraví (české přísloví). Ona: "Příroda je nepřítel, a proto se musí proti ní bojovat - opravdu jste autorem této věty?" On: "Myslím, že ano. Těm, co pochybují, že i tento pohled na přírodu je správný, bych doporučil, aby prožili tsunami, horskou bouři nebo přirozený požár. Vhodné by bylo i setkání se zvířetem, které je silnější než člověk. Myslím, že člověk by se neměl chovat, jako že je pán přírody. Ale na druhou stranu nemůže jen na přírodu koukat s tím, jak je na něj hodná." Lidi naplácají spoustu kravin a i nad touhle by se dalo povzneseně mávnout rukou. Jenže kontext to jaksi nenechá volně odplynout. Tato slova totiž nepronesl v předminulém století v malarickém záchvatu ve své termity prožrané chatrči člen Ligy moluckých lovců a sběračů na konci období dešťů, ale ředitel našeho největšího národního parku, dlouholetý turista Jan Stráský. Najedený, v teple a suchu. V interview roku 2011. Ředitel dočasný, prozatímní, dosazený bez náležitého výběrového řízení, člověk s nulovou přírodovědeckou či lesnickou erudicí, podle všeho namol opilý mocí - jinak by mezi jeho první nápady jistě nepatřilo předělat logo parku, protože je na něm suchý strom...

Když to nejde silou, musí to jít ještě větší silou

Jakpak si asi takový drsňák představuje boj proti tsunami? Olemovat velikananánskou betonovou stěnou všechny kontinenty by chtěl? Nestačilo by zdolat něco menšího? Třeba lavinu? A tak náš veliký, mocný a odvážný lídr (náčelník, pozn. překl.) v rozhodném boji proti lavině velí z plošiny vysokozdvižného vozíku srovnat Sněžku se zemí... Ne že by bylo nutné to zmiňovat, jenže se to hodí: týden po tsunami jsem pomáhal odstraňovat její následky na cejlonském pobřeží. Horizontální déšť se sněhem, viditelnost na délku paže a náhlý pokles teploty o hodně, hodně stupňů mne zastihly 4200 metrů nad mořem. Bez spacáku a náhradního oblečení ve venezuelských Andách. Hasil jsem křídlo požáru ve východoaustralské buši, opouštěl spěšně tábor vyplavený přívalovými dešti na Rio Arajuno. A včera i předevčírem jsem, mimochodem, potkal na pražském Míráku pitbulla! Nic z toho ve mně ale nenávist k přírodě nevygenerovalo. Ani pocit permanentního ohrožení ne. Soucit s postiženými, to ano, trochu té beznaděje taky, rovněž uctivý odstup a pokus o bdělý střeh, ale ani jeden z těchto zážitků mne do boje proti přírodě nepovolal ani náznakem. Dokonce bych spíš řekl, že naopak.

Böhmerwaldská

1. listopadu 1856 se shromáždila v želnavském revíru navzdory sněhové vánici (proti které se tehdy bojovalo - podobně jako dnes - čepicí, kabátem a rukavicemi) skupina šestačtyřiceti střelců a pětasedmdesáti honců a jali se pročesávat krajinu. Jejich cílem nebylo nic menšího, než společnými silami najít, vyplašit, obklíčit a dorazit jednu raněnou medvědici střední váhy, posledního medvěda hnědého v českých zemích. Povedlo se, nikdo kromě medvědice o život nepřišel. Šťastným střelcem byl lesnický mládenec Jan Jungwirth a v bojové pozici vycpaný méďa je k vidění v zámečku Ohrada u Hluboké. V Čechách je dobojováno, pane řediteli, už dávno. Dobojováno a vyhráno na celé čáře. Prostě vymalováno! V Čechách se divoká zvířata silnější než člověk počítají už skoro tři století na jednotlivé kusy a o kompletním suchozemském potravním řetězci uzavřeném vrcholovým predátorem - tedy velkou šelmou - se dá dneska hovořit jen potichu v Beskydech. Dostatečně velké území, na kterém by člověk historicky nějak nehospodařil, už v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nenajdeme. Naše nejneprostupnější lesy v pohraničních horách byly v době, kdy bylo dřevo v podstatě jedinou energetickou surovinou, několikrát vykáceny a opětovně rekultivovány. S hospodářskou úpravou lesů na inženýrské bázi, která se v praxi většinou projevovala jako plošná výsadba jednodruhových a stejnověkých porostů rychle rostoucích jehličnanů, především smrků a borovic, se začalo už v první půli osmnáctého století. Jakkoliv si naši předkové za tuhle lopotu zaslouží obdiv a uznání, můžeme dnes takové lesní hospodaření směle považovat za přežitek.

Pořádat svůj chaos

A co území, na kterých člověk od intenzivního obdělávání dobrovolně ustupuje? Kde nechává "volnou ruku" přírodním procesům? Kde "jedná, aniž zasahuje"? Kromě maloplošných národních přírodních rezervací, zapomenutých a ladem ponechaných koutů by to měly být především národní parky, nebo alespoň jejich jádrové zóny, tedy jejich ekologicky nejcennější, lidskou činností nejméně zasažené, co nejpůvodnější a nejzachovalejší oblasti. Zákon o ochraně přírody a krajiny tvrdí, že: "Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením." V jiném paragrafu stojí, že "na celém území národních parků je zakázáno hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch." Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) je národním parkem chráněné území udržované především pro ochranu ekosystémů a pro rekreaci. Ekosystémem se myslí soubor prvků a - pozor - dějů, které tvoří a ovládají chování určité skupiny živých organismů v jejich prostředí. Buď se soustředíme na prvky, tedy na neživé složky a živé bytosti a na různé vztahy a vazby mezi nimi, nebo na děje - a tady nás spíš zajímají toky energií, koloběhy látek, změny stavů a jejich příčiny a tak dále. V čase, podotýkám. Co je to rekreace, víme stále lépe a lépe, tu definovat netřeba. Všechny čtyři české národní parky zabírají dohromady 1450 km2 (z toho ten šumavský 680 km2), což je 1,8 procenta území České republiky. Když připočtu ty rezervace a zapomenuté kouty, má v naší zemi příroda k divočení, tedy k neoddiskutovatelné přednosti před člověkem (ukotvené v zákoně a v principu věci), celá dvě procenta plochy. Ve skutečnosti je to méně, kvůli zónám odstupňované ochrany, zásahovému managementu, setrvačnému hospodaření, vlastnictví půdy, zástavbě, sítím, turistice a tak dál a podobně, ale nechť. V posledku je to mnohem méně, protože nejsou spojitá. Sto lip ještě neznamená lipovou alej. Jaké byste je chtěli mít, kdyby to bylo na vás? Jak si je představujete, ta dvě procenta? Kus přírody pro ni samu, útočiště pro to, co není člověku k bezprostřednímu užitku, nebo další hezký park pro člověka, velký piknik s křikem a sportem na velice čerstvém vzduchu? Schválně se nad tím zamyslete. Je to otázka přístupu k prostoru a k uvědomění si vlastní síly. Skutečně sebevědomí lidé nechávají své okolí volně dýchat a žít. Vědí, že tím, že si nic nepřisvojují, nic neztrácejí.

Mozkožrouti

Dítě se učí tím, že dospělému věří, napsal rakouský filozof Ludwig Wittgenstein. Vztáhnout tuto větu na člověka a matku přírodu můžete, jistě, ale tak velmi mysticky jsem to nemyslel. Generace našich otců věřila generaci našich dědů, že s divočinou je třeba svádět tuhý zápas. Doba se změnila. Já bych raději, a věřím, že tento pohled na přírodu je správný, aby mi generace mých dětí uvěřila, že neopanovat vše, co se opanovat dá, je příležitostí, kterou by měl moderní, civilizovaný Evropan/ka využít a poděkovat za ni. Ještě je čas. Možná, že šedou kůru mozkovou pana prozatímního ředitele jen napadl nějaký kůrovec. Možná na něj, dlouhodobě oslabeného, něco nalétlo, asi z Hradu, tam je toho hodně. V tom případě by ale bylo záhodno, ve jménu logiky, kterou hlásá, aby se i se svými věrnými podťali, rozřezali a odvezli. Stávají se totiž ohniskem šíření nebezpečných mentálních zplodin, které mohou napadat mozkové kůry jiných lidí a ohrozit tak zbytky české přírody na dlouho, dlouho dopředu.

(Dan Bárta)

---

Hasil jsem požár ve východoaustralské buši, opouštěl spěšně tábor vyplavený přívalovými dešti na Rio Arajuno. A včera jsem potkal pitbulla.

---

Těžař Jan Stráský

Prozatímní ředitel Správy Národního parku Šumava chce vyhlásit kalamitní kůrovcový stav. Ten by mimo jiné umožnil těžit dřevo i v dosud chráněných bezzásahových oblastech. Plán musí schválit ministr životního prostředí. Proti už se ozvali kromě ekologických aktivistů i vědci z České společnosti pro ekologii. Ti si na Stráského už také stěžovali u premiéra Nečase.

Foto: Šumava, šance pro divočinu Foto: Robert Zlatohlávek

Foto: Karel Šanda

Foto: Profimedia.cz