Šéf šumavského parku: Brouk nás nesežere

15.10.2010

Název: Šéf šumavského parku: Brouk nás nesežere Zdroj: Hospodářské noviny Datum: 15.10.2010 Mutace-Příloha: Podniky a trhy Podtitulek: Oběd s... Autor: Miroslav Petr Odkaz: http://www.iHNed.cz/ Šéf šumavského parku: Brouk nás nesežere

OCHRANA LESA, NEBO EKONOMIKA? Ředitel Národního parku Šumava František Krejčí je přesvědčen, že park znamená ekonomický přínos regionu. Ekonomikou nemá být ale motivována péče o lesy.

Už čtvrtým rokem řídí Národní park Šumava a jako ekolog a v přírodě žijící člověk při výběru oblíbené restaurace nezklamal. V plzeňské vegetariánské restauraci Slunečnice si František Krejčí (37) nejprve objednal zelený čaj a pak bez váhání zvolil vegetariánský burger s grilovanou zeleninou a marinovaným řeckým sýrem.

Absolvent lesnické fakulty někdejší Vysoké školy zemědělské v Brně, rodilý Šumavák z Rejštejna, žijící donedávna v Plzni, je vegetariánem již šestnáct let. "Jeden den jsem se rozhodl, že už maso nechci jíst. Jak říká G. B. Shaw, nechci být pochodujícím hřbitovem zvířat," vysvětluje šéf největšího národního parku v Česku a bez váhání se vrhá do "učené disputace" na téma ochrany přírody na Šumavě. Při debatě, během níž si po čase objednává ještě i druhý zelený čaj, zaníceně vysvětluje svou vizi ochrany unikátní šumavské přírody.

Komorní dramata horské smrčiny

Svítí mu oči, když popisuje, jak mezi suchými stromy bují přírodní proces, raší nové stromky. Místy sklouzává k výrazům jako taxátor (ten, kdo vytváří lesnické hospodářské plány), latence, gradace, oscilace nebo roční etát (objem těžby). Ale na druhé straně mluví o "komorním dramatu horské smrčiny" nebo o "příběhu života a smrti". Šumavu zná nejen coby své rodiště, ale již od roku 1989, po tříletém působení v brněnském Lesprojektu, pracoval na Správě Chráněné krajinné oblasti Šumava.

Tam zažil i založení Národního parku, do jehož správy posléze také přestoupil. S příchodem ředitele Ivana Žlábka však práci v parku vzdal. Se Žlábkem, prosazujícím více lesnickou a hospodářskou než "zelenou" variantu vedení parku, se neshodl. Lesnický způsob řízení v tomto případě podle Krejčího znamenal, že na prvním místě nebyl les, nýbrž spíše ekonomika. I když je park v podstatě firmou (byť příspěvkovou organizací ministerstva), která zhruba na třetinu potřebného rozpočtu dostává příspěvek, zbytek si musí vydělat prodejem dřeva nebo získat z dotací. Tak je to dodnes. Za Žlábka se však rozdrobily první zóny s co nejmenším zásahem člověka na 135 malých ostrůvků, což je podle Krejčího nejen zásadní chyba, ale i krok zpět. Dodnes se rozdrobené a striktně chráněné území nepodařilo scelit do menšího počtu ploch.

František Krejčí pak sedm let působil v soukromé firmě a posléze pět let ve Státním fondu životního prostředí. Stal se jeho ředitelem a v roce 2007 přišla od tehdejšího ministra životního prostředí Martina Bursíka nabídka na ředitelskou funkci do šumavského národního parku.

Za všechno může Bursík

V té době už rok platilo Bursíkovo rozhodnutí, že na 30 procentech parku se nesmí ochrana lesa před kůrovcem řešit těžbou. Nejen v prvních zónách, které pokrývají zhruba 10 procent plochy parku. A po orkánu Kiryll, jenž v roce 2007 zdevastoval velkou část nejen šumavských lesů, Bursík přidal k bezzásahovým plochám ještě sedm velkých polomových ploch k zetlení. Včetně tehdy nejspornějšího území pod Trojmeznou horou, jež bylo značně zasaženo kůrovcem.

"Mou podmínkou bylo, že budu moci řídit park v intencích Evropské komise. A také, že nebudeme ignorovat potřeby místních lidí. Jsem přece jeden z nich," komentuje Krejčí svůj start v čele parku.

Celou dobu svého ředitelování se prý touto strategií řídí. Ale nejméně stejnou dobu se v médiích, mezi vědci, publicisty, politiky a starosty šumavských obcí vede lítý boj o to, zda nastolená cesta co nejmenších zásahů do přírodních procesů na třetině parku více Šumavě a její návštěvnosti škodí, anebo prospívá.

Starostové, občanské sdružení Zachraňme Šumavu i vedení Plzeňského a Jihočeského kraje mají jasno - uschlý les, zákazy vstupu do lesa a další omezení poškozují celý region a odrazují návštěvníky. Dnes, když se brouk šíří rychle dál a harvestory vtrhly i do míst, kde v minulosti žádná technika les neničila, se bouří nejeden bývalý zastánce bezzásahové péče. Píšou se petice, žaloby, organizují se výstavy fotek "zničené" Šumavy, politici se předhánějí v řečech o tom, jak je nutné chránit místní lidi a cestovní ruch.

Jasno má taktéž Krejčí. Pohled na usychající les podle něho turisty neodrazuje, ti již třetím rokem přibývají. "Jeden z politiků nám kdysi říkal, že národní park je lidský experiment na přírodě. Ale ono je to přesně opačně. Experimentem je ta civilizace," říká první muž šumavského parku a hned vysvětluje, že současná fáze rozpadu části smrkových vysokohorských lesů je pouze relativně krátkým obdobím celého více než čtyřsetletého cyklu života smrkového "klimaxového" lesa. A navíc, od vzniku národního parku v roce 1991 do dneška se vytvořily souše "jen" na ploše 3300 hektarů, tedy na šesti procentech výměry lesů šumavského parku.

A co pak, až brouk sežere celé území vzácných vysokohorských smrčin? "Nesežere. To nehrozí. Avšak předmětem ochrany nejsou pouze stromy, ale celá přírodní dynamika v těch horských smrčinách," říká Krejčí, zatímco si na závěr oběda objednáváme kávu. V tomto případě bio.