Tomáš Jirsa: Šumava umírající a ohrožená také v německém jazyce

28.05.2009

Název zdroje: Virtually today Datum vydání: 28.05.2009 Nadpis: Tomáš Jirsa: Šumava umírající a ohrožená také v německém jazyce Oblast: WWW - Domácí zprávy

Málokterá kniha o Šumavě vzbudila tolik zájmu čtenářů jako Šumava umírající a ohrožená od Petra Martana. Několikrát jsme si položili otázku, proč právě tato kniha. Odpovědí je hned několik: Přišla v pravý čas, tedy v době, kdy tisíce hektarů smrkových lesů v horských polohách Šumavy umírají, protože úzká skupina vědců a ekologů se rozhodla, že je to tak správné. Tato skupina lidí využila, že NP Šumava není definován žádným zákonem, a proto je tu za určitých politických podmínek (ministr Bursík místopředsedou vlády) možno rozhodovat zcela svévolně. Zkáza Šumavy postupně nabývá skutečně gigantických rozměrů. Za druhé, v knize jsou obsaženy všechny aktuální údaje, autor pracuje s přesnými čísly a fakty. Za třetí, autor se nestaví fanaticky na jednu nebo na druhou stranu sporu o Šumavu (zlidověl pro ně termín "zasahovači" a "nezasahovači"). Klidně vypočítává pro a proti obou koncepcí a v závěrečné kapitole Vize 2030, která je jakýmsi vyvrcholením knihy, se snaží vylíčit, jaký bude obraz života a obraz lesa na Šumavě. Doposud se žádný autor takové předpovědi neodvážil, lidé jsou většinou šáleni Správou parku, která rozhlašuje, že místní tu mají práce dost, kůrovcové nebezpeční nehrozí a příroda si pomůže sama. To poslední však čtenář - turista posoudit nemůže, protože z hlediska přírodního vývoje jsou před ním ty nejdůležitější partie Šumavy uzavřeny a nesmí tam vstoupit.

Pan Martan ve své knize líčí, jak se po staletí vytvářela péče o lesy na Šumavě, jaké je situace nyní a velmi přesně zachycuje podstatu argumentace obou táborů - lesníků i ekologů. I když je Martan svým srdcem blíže lesnickému řešení, neodsuzuje ani řešení ekologické. Říká je, že veřejnost musí vědět, co za ponechání velké části šumavských lesů přírodnímu vývoji zaplatí: Kolem bezzásahové části NP Šumava budou muset být káceny obrovské holiny, aby se zabránilo přeletu kůrovce do okolních hospodářských lesů, vzroste procento nefunkčních lesů na zhruba polovinu rozlohy lesů Šumavy a změní se celý vzhled Šumavy, na který jsou lidé po generace zvyklí. Šumavská příroda bude zajímavá možná jen pro turisty z měst, kteří se přijedou podívat na tuto "atrakci" a zase odjedou domů. Pro místní bude pohled na šumavské hvozdy mnohem depresivnější, protože ti nemohou ze Šumavy nikam utéct.

Jsou dvě cesty, jak zachovat "bijící srdce Šumavy" a je nyní na nás, jestli najdeme mezi oběma koncepcemi kompromis přijatelný pro obyvatele na obou stranách hranice. Dovolte nám na závěr ocitovat pasáž z knihy Josefa Váchala Šumava umírající a romantická, která Martana inspirovala. "Chodím místy, jež stále ještě jsou bijícím srdcem Šumavy, tlukoucím v těle, jemuž usekaly údy a ponenáhle umrtvují ostatní. Přecházím hranice a raduji se z péče Němců o lesy stejně vášnivě, jako na Boubíně zlořečím. Postačí porovnati úsilí německé od Regenschachtu až k pramenu Prášilského potoka, jevící se kulturou vzácných stromů a postupující zkázu pralesa filmováním zde svatováclavské hry nejen v pohansky čistém svém rázu znesvěceného, leč i částečně při tom zničeného..." Doufejme, že se na Šumavě nedočkáme ani zničení zbytků dochovaných pralesů, ani po staletí opečovávaných šumavských lesů.