EKOLOGIE: Zelený aktivismus jako povolání

09.09.2008

Neviditelný pes Datum vydání: 09.09.2008 Nadpis: EKOLOGIE: Zelený aktivismus jako povolání Autor: Ivan Brezina

Německý sociolog Max Weber si už před sto lety všiml, že politika je především zdrojem příjmů těch, kdo "slouží veřejnosti". Pronesl o tom slavný projev Politika jako povolání (1919). Kdyby žil Weber dnes, asi by mluvil o ekologických aktivistech. Ohrožení čolci? Hynoucí bledule? Vznešená občanská společnost? Ne: má dáti - dal. Jak se dá boj za přírodu proměnit v pilíř rodinných příjmů? Některé zelené skupiny se bezelstně specializují na získávání "výpalného" či "nevšimného". Asi nejkřiklavějším případem bylo loni Občanské sdružené Poruba. Podle ČTK oznámilo investorům obchodního centra, že nebude stavbu zdržovat, pokud dostane 9 milionů korun na "rozvoj životního prostředí a občanské společnosti". Nakonec se spokojilo s 1,2 milionu, což je běžná taxa. Martin Hyťha ze sdružení Děti Země na jaře 2006 prohlásil, že podobné nabídky investorů se pohybují mezi půl milionem až dvěma miliony korun. Další aktivisté berou peníze za mlčení od "špinavého" průmyslu, který by jinak kritizovali. Pražská ekologická agentura Gaia se takhle nechala sponzorovat ikonou zla, naftařskou firmou Shell. Slušně vydělat se dá i na ohrožování strategických zájmů své vlasti. To je případ Jihočeských matek, Hnutí Duha či spolku s bizarním názvem V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín, které za své protijaderné aktivity berou peníze od vlády Horního Rakouska. Jen v loňském roce rozdali Rakušáci našim "ekologům" šest milionů korun. Čeští aktivisté z nich financovali boj proti české jaderné energetice. Plus samozřejmě své výplaty, protože vlastizrada je "full-time job". Největším zdrojem obživy je ale dnes v Česku zdržování velkých staveb. Průkopníkem tohoto podnikání byl bratr někdejšího ministra životního prostředí, právník Petr Kužvart. Aktivista Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ) v minulosti legislativními obstrukcemi brzdil například výstavbu cementárny v Tmani a dálničního obchvatu Plzně. Vydal dokonce brožurku s názvem "Kterak úřadem proti zlořádu bojovati", obsahující detailní návod k zastavení jakékoliv stavby. Na jaře 1998 jsem o Petru Kužvartovi napsal: "V českých poměrech se vynořuje nový fenomén: ekosudičství, před nímž blednou i ty nejčernější obavy z ekoterorismu. Ekosudičství má velkou tradici v americké atmosféře právní hysterie, v níž jsou občané zvyklí soudit se do omrzení o každou malichernost. Jde o strategii s obrovským ekonomickým a společenským dopadem. Při troše špatné vůle mohou ekologičtí fundamentalisté takřka na každém projektu najít nějakou tu formální procesní chybičku a na jejím základě pak projekt s pomocí mazaného právníka na dlouhou dobu zablokovat. V causách týkajících se životního prostředí otevírá právní mazanost ekosudičů nekonečný prostor chorobným skeptikům, fanatickým kverulantům a zdržovačům z profese..." Za deset let na činnost "otce-zakladatele" Kužvarta navázala celá generace učenlivých žáků. Část z nich se sdružila ve spolku Ekologický právní servis (EPS). Publicista Václav Vlk starší o něm napsal: "EPS je pověstný tím, že pokud vstoupí do hry, vytluče ze všech, kteří chtějí něco postavit, desítky a stovky milionů, které putují... no, někam." Ošklivá pomluva, že? EPS, sdružující dvacítku mladých právních žraloků, je přece "nezisková" organizace nabízející "bezplatnou" právní pomoc občanům, kterým leží na srdci zdravé životní prostředí. Dělají to prý jen pro dobrou věc. Nebo ne? V červenci 2007 Pavel Franc z EPS v MF Dnes přiznal, že to dělají pro sebe. Na otázku "A to vás takové ideály živí?" odpověděl: "No, snažíme se, aby nás to uživilo, ale není to jednoduché."

Jistota třicetinásobku Jednoduché to není především pro investory, kteří se dostanou do hledáčku EPS. Třeba pro mexickou firmu Nemak, která chtěla v průmyslové zóně Joseph v Havrani u Mostu postavit hliníkárnu. Kraji s katastrofální nezaměstnaností by to přineslo tisíce pracovních míst. Nedaleko plánované fabriky ale ležely pozemky sedláka Jana Rajtera. Odmítl je prodat, což by se snad ještě dalo pochopit. Proti potenciálním sousedům ale rozjel rozjel papírovou válku. V roce 2001 začali Rajterovi pomáhat právníci EPS. Během pár let zaplavili úřady lavinou více než 260 podání, žalob proti územnímu rozhodnutí a stavebním povolením, odvolání, rozkladů, stížností a trestních oznámení. Investor se nakonec v roce 2004 zalekl a pohrozil Česku odchodem ze země a arbitráží kvůli zmařené investici. A toho se zase zalekla Paroubkova vláda. V květnu 2002 položila na stůl 234 milionů z výnosů z privatizace a dalších 26 milionů přihodilo město Most.. Tváří v tvář tak velké sumě se EPS zachoval jako zkušený hráč pokeru a stáhl všechny žaloby. Sedláku Rajterovi se jeho "zabejčenost" bohatě vyplatila: za 93 hektarů polí dostal 260 milionů korun. Česky řečeno: čtvrt miliardy jen za to, že se přestal soudit! Nebo ještě jinak: EPS pomohl prodávajícímu "vyšponovat" cenu na třicetinásobek průměrné ceny zemědělské půdy. "Je to víc, než za kolik město Most prodává investorům už zasíťované a připravené parcely," napsal v Reflexu Petr Holec. Jan Rajter tehdy prohlásil "Hodně nocí jsem nespal, ale jsem rád, že jsme se drželi čestně a nemysleli na peníze." Kdo by taky usnul s vidinou čtvrt miliardy na stole v českých? Zástupce EPS Pavel Franc přesto výsledek bizarně interpretoval jako prohru: "Nešlo nám o to vytřískat co nejvíc peněz, ale zastavit Nemak." Kdo by nechtěl takhle prohrávat? Podle EPS byla causa Jana Rajtera dobrým příkladem pro českou veřejnost. V čem? V návodu, jak sobecky ohrozit pracovní místa tisíců spoluobčanů jen proto, abych s pomocí právních kliček co nejvíc "podojil" investora? Zelí za dvacet mega V září 2005 přišla korejská automobilka Hyundai s nabídkou výstavby továrny v Nošovicích u Frýdku-Místku. Investice 31 miliard korun by i s návaznými provozy vytvořila zaměstnání asi pro patnáct tisíc lidí. O dva měsíce později ale Korejci dostali dopis od právníků EPS, kteří je žádali, aby se "chovali ekologicky zodpovědně" a vybrali si jinou lokalitu. Mluvčí vládní agentury Czechinvest Jana Víšková to glosovala přesně: "Pokud EPS svým nezodpovědným chováním odradí investora a ten postaví svůj závod raději v sousedním Polsku, nezískají obyvatelé severní Moravy z celého projektu nic jiného než dopravní zátěž v podobě kamionů proudících přes Moravu mezi Slovenskem a Polskem." Asi nejbizarnějším argumentem "zelených právníků" bylo, že hypermoderní fabrika ohrozí pěstitele "známého nošovického kysaného zelí". EPS a několik dalších aktivistických spolků začalo vyhrožovat lavinou žalob, což také dodrželi - včetně "nášupu" v podobě podnětu Evropské komisi. V srpnu 2006 Pavel Franc z EPS prohlásil: "Není vůbec jisté, že Hyundai bude moci zahájit provoz v předpokládaném termínu." Byla to jasně čitelná výhružka: "Necháme vás hezky vydusit, až vyměknete jako to zelí." A protože právní obstrukce zdržely zahájení stavby o půl roku, Korejci opravdu "vyměkli". V listopadu 2006 podepsala Hyundai s EPS a vládní agenturou Czechinvest tzv. Deklaraci porozumění. Stát se v ní zavázal nestavět další průmyslové zóny v Dolní Lutyni a Šilhéřovicích, čímž přišlo o práci řádově dvacet tisíc lidí. Občanská sdružení slíbila stáhnout odvolání a žaloby - jinak řečeno přestat házet Hyundai klacky pod nohy. Korejci za to zaplatili dvaceti miliony korun do "nadačního fondu na podporu občanských iniciativ", do něhož podle dohody navíc každoročně přisypou další miliony. Peníze z fondu se mají rozdělovat na "projekty vedoucí ke zvýšení povědomí o životním prostředí a jeho ochraně". Tedy v podstatě na cokoliv. Všimněme si zajímavého detailu: Pavel Franc přiznal, že původním cílem EPS nebyla dohoda, ale zastavení Hyundai. Podobně, jako v případě Nemaku. Proč tedy v obou případech EPS nakonec obrátil? Když parazit svého hostitele zabije, nic tím nezíská. Efektivnější je ovládnout ho, zotročit a pomalu vysávat. Zastavení Korejců by znamenalo, že z nich nic nekápne... Vykoupili si tedy Korejci klid? Ne. Už na jaře 2007 se jeden ze zelených spolků pokusil zablokovat výstavbu mimoúrovňové křižovatky u automobilky. Šlo o jasné porušení dohody, na což ale právníci EPS reagovali stylem "nejlepší obrana je útok". Obvinili firmu, že dohodu ve skutečnosti porušuje ona. Našli si k tomu banální zdůvodnění: Hyundai prý nepoužívá "nejlepší dostupnou" technologii odvodu dešťové vody. S posvěcením stavebního úřadu totiž svařované plastové trubky nahradil trubami spojenými pryžovým kroužkem. Aktivisté protestovali i proti výsadbě "nepůvodních druhů stromů a keřů" v parku kolem továrny. Americké duby a čínské javory by prý mohly ohrozit "unikátní přírodu". Pokud je to pravda, bude třeba okamžitě vykácet a zavřít všechny botanické zahrady v Česku. Spíš je to ale na docenta Chocholouška... Ošklivé slovo "vyděrači" Severomoravský hejtman Evžen Tošenovský po podpisu deklarace řekl: "Naším zájmem je, aby k nám investoři vstupovali do prostředí, které neprovází dramatické souboje." Je v tom zásadní nepochopení. Podstatou existence ekosudičů je přece právě vytváření konfrontační atmosféry, ve které se pak jakoby zázrakem najde "oboustranně přijatelné" řešení. Tu investor zvýší kupní cenu, tam zase přispěje jakési nadaci... "Nemáme rádi, když se o nás píše jako o aktivistech," řekl Pavel Franc na podzim 2006 týdeníku Respekt. Má pravdu - právníci z EPS nejsou aktivisté. Jsou byznysmeni, jejichž podnikatelský záměr přináší hned dvojí zisk. Zaprvé je to imige vznešeného "občanského odporu" proti nadnárodním korporacím. A za druhé se musíme ptát: jaká je právnická odměna z vysouzení čtvrt miliardy? Kde skončí 20 milionů z korejské nadace? Nepoužívejme ošklivé slovo "vyděrači". Řekněme prostě, že s určitými lidmi se nevyjednává. Pokud jim totiž ustoupíte jednou, přijdou příště zase a budou chtít mnohem víc. Severomoravští podnikatelé si to už uvědomili. Jejich hospodářská komora letos v létě oznámilo, že vyzve parlament a vládu, aby zpřísnila pravidla pro činnost "ekologů".